Z Prahy k břehům Atlantiku XII.
11. den (čtvrtek) - Dobytí Gibraltaru
Do Algeciras, hlavního přístavu pro spojení Španělska s Afrikou, jsme vyrazili časně ráno.Toto stotisícové nejjižnější město Španělska a celé Evropy, jsme chtěli využít jako odrazový můstek pro výlet na Gibraltar.
Cesta podle navigace neměla ani 100km, což jsme skutečně uvítali. Když jsme dojeli do Algeciras, čelili jsme opět problémům s orientací s navigací, protože spleť jednosměrek nás dokonale mátla. Nakonec jsme se vymotali a měli štěstí, že jsme našli parkování blízko hostelu. Chvíli jsme ho ještě hledali, protože ta část Algeciras, kde jsme se nacházeli my, neměla o hostely a další druhy ubytování nouzi. Když jsme našli jeden poněkud zapadlý, uvítal nás v něm bílý labrador a usměvavý starý pán. Byli jsme neskrývaně překvapeni, že za dvojlůžkový pokoj s balkonem a se sprchou budeme platit 20 euro. Pochválili jsme si příznivou cenu a přenesli své batohy do pokoje.
Vzhledem k tomu, že venku jako obvykle panovalo spalující vedro, usnesli jsme se, že výlet na Gibraltar počká do podvečera a mezitím dočerpali energii, kterou z nás slunce vysálo. Také jsme přeprali několik svých věcí a pozorovali, jak na balkonu prádlo schlo přímo před očima.
Kolem druhé hodiny odpolední, kdy pominul největší hic, jsme se vydali na menší prohlídku města. Turisté, které jsme míjeli, mívali obvykle stejný plán jako my – ubytovat se co nejblíže rušnému Gibraltaru a na ten se pak v klidu vydat. Kolem páté hodiny jsme se vydali na cestu také my. Jízda autem zabrala přibližně půl hodiny, než jsme se dostali do španělského pohraničního města La Línea de la Concepción, které má se sousedním Gibraltarem úzké ekonomické a sociální vazby. Pokud se na poloostrov budete chtít dostat po souši, La Línea vás nemine a možná jako my budete ztrácet nervy kvůli téměř nemožnému hledání místa na zaparkování. Pokud jedete autem a chcete zaparkovat na španělském území, pak najít volné místo, kde není zóna pro rezidenty nebo (dost drahé) parkovací automaty, se rovná hledání malého zázraku. Po několikaminutovém kroužení jsme konečně našli místo, kam jsme naši Octávii zaparkovali tak tak, že mezery mezi auty byly v řádech několika centimetrů.
Čekala nás hraniční kontrola. Na španělské straně jsme museli ukázat osobní doklady - občanský průkaz stačil. Ještě než jsme se ocitli na území samotného ministátu, bylo potřeba přejít ranvej gibraltarského letiště.
Gibraltar je v podstatě skála, kolem které najdete jak vysoké (většinou bytové a komerční) domy, tak i ty nízké - historické, stojící v „centru“. To totiž, kromě většího náměstí Grand Casemates Square, představuje pouze dlouhou hlavní ulici, kterou po obou stranách lemují nižší domky povětšinou z období 19. století. V každém v přízemí najdete nějaký ten turistický obchod - od zlatnictví, obchody s oblečením, až po vinařství. Lidé tu spěchají různými směry, majíc v ruce nákupní tašky různých světových značek a postřehli jsme, že místní řidiči tu pravděpodobně z nudy jezdí vozy z jedné strany Gibraltaru na druhou a zpátky. Když jsme si vzpomněli na Granadu, přišlo nám to tu zde jako jedno velké obchodní centrum pod širým nebem.
Naše očekávání od Gibraltaru byla vyšší a oba jsme byli poněkud zklamaní, ale na druhou stranu mnoho domů v historickém centru, na kterých často byl patrný silný britský vliv, na nás zapůsobilo.
Pokud se budete chtít pokochat výhledem po okolí či pozorovat makaky (Gibraltar je jediné místo v Evropě, kde lze pozorovat volně žijící opice), musíte se vydat na samotný vrchol skály, jež pokrývá přírodní rezervace Upper Rock. Lze jít pěší cestou nebo využít lanovku. Pří pěkném počasí (a o to tu opravdu není nouze) lze dohlédnout až na africký kontinent – do Maroka. Gibraltarský průliv je vzdušnou čarou totiž jen cca 15 - 20 km široký.
Před vstupem na britské území jsme si dohromady rozměnili 10 liber, ale kromě běžných turistických suvenýrů jsme nenarazili na nic, co by stálo za koupi na památku. Vzhledem k tomu, že nás začal dohánět hlad, řešení na útratu liber se nabídlo samo. V krámku s bagetami jsme si objednali večeři a Jakub se dal do řeči s dívkou za pultem. Pocházela z Kanady a na Gibraltaru byla na brigádě, protože její původní plán pracovat ve Španělsku, jí kvůli špatné znalosti španělštiny nevyšel. Před několika měsíci byla shodou okolností v Praze a říkala, že se jí tam líbilo.
Se zapadajícím sluncem jsme se vrátili k autu a za hustého provozu zamířili zpět k hostelu. Večer jsme se ještě vydali do centra Algeciras na pivo, opět malé do 0,2l skleničky. Po krátké procházce úzkými a spletitými uličkami, které nám evokovaly Granadu, jsme se vydali na pokoj, který chladil vypůjčený větrák a jali se načerpávat síly na další den.
Příště: Córdoba
Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |