Z Prahy k břehům Atlantiku XIII.
12.den (pátek) - Córdoba
Ještě jsme vstřebávali dojmy z Gibraltaru a už nás čekal přesun do Córdoby, přibližně 350 kilomterů vzdáleného třísettisícového města, ležícího na jednom z důležitých španělských toků - Gudalaquiviru. Před odjezdem jsme si ještě chtěli koupit něco k snídani a na cestu. Kolem deváté ráno se nám, po projetí několika ulic, podařilo najít pouze jediný (!) otevřený krámek - pekárnu. Přemýšleli jsme, jaký může být svátek, ale pak jsme si uvědomili, že otevírací doba tu začíná obvykle kolem desáté, jak jsme se i přesvědčili u nejednoho supermarketu. Vsadili jsme na jistotu a opět koupili osvědčené croissanty a nějaké to sladké pečivo, které vypadalo jako bílé placky velikosti koblihy.
Chvíli ještě trvalo, než jsme se vymotali autem z města a ujížděli průměrně 120 km/h po téměř prázdné dálnici. Cesta uběhla rychle a bylo něco málo po poledni, když jsme dorazili do města. Těšili jsme se, že se rychle ubytujeme a vyrazíme na prohlídku, ovšem se nám trochu zbláznila navigace. Vybraný hostel jsme se snažili najít přibližně hodinu a sakrovali nad zmatenými a neuvěřitelně úzkými jednosměrnými uličkami, do kterých jsme se s naším autem tak tak vešli a proti pocení nám tak nepomohla už ani klimatizace. Pomalu jsme začali ztrácet trpělivost a rozhodli se, že zkusíme najít něco mimo centrum. Jako první padla volba na nedaleký kemp El Brillante, který je vzdálen asi 2km od centra. Ubytovali jsme se za slušných 25 euro na noc v příjemném a klidném prostředí s, jak psal náš průvodce, čistými záchody a sprchami. Jediné, co chybělo, byla společenská místnost.
S místem pro auto a stan nebyl problém, kemp byl poloprázdný. Na recepci nám mladá slečna věnovala mapu města s vyznačenými historickými památkami. Rychle jsme postavili stan, naházeli do něj karimatky a spacáky a pěšky vyrazili do centra vzdáleného přibližně půl hodiny chůze.
V horku jsme neodolali a osvěžili se zmrzlinou a po bedlivém prohlédnutí mapy jsme se rozhodli, že hned zamíříme do hlavní turistické atrakce Córdoby - Mezquity, stojící v historickém centru města, kolem kterého protéká řeka Guadalquivir. Mezquita je zajímavá tím, že se v podstatě jedná o muslimsko-křesťanskou budovu, respektive o mešitu s katedrálou z 16. století přímo v jejím středu. Vstupné činí 8 euro na osobu a žádnou slevu zde neuplatníte. Interiér je jedním slovem nádherný - dominují mu dvouřadé oblouky z pruhů červených cihel a bílého kamene, které jsou podpírány myriádou sloupů, v jejichž spleti se nachází katedrála. Ač kritikové odsuzují křesťanský zásah do této skvostné památky, přítomnost katedrály v centru mešity vytváří jedinečný a poutavý architektonický skvost, kterému se málo co vyrovná.
Památka tedy určitě stojí za návštěvu a nevidět ji, je ochudit se o to nejlepší, co vám může Córdoba nabídnout. U dalších historických objektů, které jsme si chtěli prohlédnout jsme měli smůlu– hrad křesťanských králů Alcazár de los Reyes Cristianos už měl zavřeno a historický most Puente Romano byl obehnaný plotem, kvůli probíhající rekonstrukci. Zamířili jsme tedy do nedaleké židovské čtvrti, do bludiště úzkých uliček a bílých domů. Opět jsme měli smůlu, když jsme chtěli navštívit středověkou synagogu, která měla také už po otevírací době.
Rozhodli jsme se, že si náladu zlepšíme návštěvou čajovny, o které se pochvalně psalo v průvodci a kterou jsme cestou do Mezquity minuli. Uvítal nás arabský interiér a melodická hudba, oba jsme si dopřáli skvělého bagdádského čaje, čerstvého melounového džusu (Maxova dominanta), citrónového džusu, arabské kávy (která měla lógr, Jakub, upřednostňuje spíše rozpustnou, ale i tak si pochutnal) a pákistánského čaje. Vše bylo vynikající, pákistánský čaj se podává s mlékem, bagdádský má červenou barvu a výraznou chuť. Majitel nás potěšil ještě talířkem se suchým ovocem zdarma. Byl čas se vydat na cestu zpět do kempu a samozřejmě po cestě naplnit vyhladovělé žaludky. Zastavili jsme se v jedné zapadlé čínské restauraci, kde jsme se stali jedinými hosty. Ctili jsme rčení, že hlad má velké oči a objednali si rodinné menu pro tři osoby a ani zdaleka jsme netušili, co nás čeká. Nejprve k nám přicestoval zeleninový salát a velké jarní závitky, následovalo kuřecí maso, rýže, vepřové maso, masové kuličky ve sladké omáčce a nakonec jsme měli na výběř mezi zmrzlinou, čajem a kávou - Max zvolil zmrzlinu a Jakub si dal raději kávu. Tímto neuvěřitelným chodem jsme ztělesnili biblický smrtelný hřích o obžerství a pochod do kempu jsme uvítali. Dali jsme se ještě do řeči s jedním z mladých číšníků a dozvěděli se od něj, že ve Španělsku pracuje už pět let a jednou za čas se vrací zpět domů do Číny. My zase povyprávěli, co jsme zatím procestovali a vysvětlili, kde leží naše "Republica Checa". Opět plni příjemných dojmů jsme se vrátili o půlnoci do kempu, zalehli a tvrdě spali...
Příště: Noci v Lisabonu
Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek