Z Prahy k břehům Atlantiku XV.

14. den (neděle) - Pochod Lisabonem

Nedočkaví, až si prohlédneme Lisabon lépe než předešlé noci, jsme vstali v půl deváté, resp. půl osmé místního času. Rozhodli jsme se, že se nasnídáme až ve městě. Za malebného slunečního rána jsme tedy nastoupili do auta a vyrazili do města.

Díky tomu, že byla neděle, jsme mohli zaparkovat bezplatně v centru a to v pěkném a tichém Belému, čtvrti, která se chlubí honosnými vilami, jež jsou často sídlem ambasád. Vyšli jsme na kopec, ze kterého bylo skvěle vidět moře i domy pod námi. Na jeho vrcholu se nachází kostel Igreja de Memória, který byl bohužel zavřený. Chvíli jsme se zdrželi, abysme udělali pár fotek a vydali se ke klášteru sv. Jeronýma, který lze řadit mezi místní nejslavnější historické památky.

Cestou dolů jsme se ale ještě zastavili v supermarketu, ve kterém nás zaujala rozmanitost potravin, avšak opět jsme skončili u jogurtů. Stihli jsme si ještě prohlédnout část Belému, ve kterém se kromě přepychových vil ojediněle nacházely i domy, které byly v dezolátním stavu.

Když jsme došli ke klášteru, byli jsme nemile překvapeni snad nekonečným davem turistů, aut a autobusů, což nám trochu zkazilo náladu, protože bylo velmi těžké pořídit snímek, kde by nebyli lidé. V kostele se v té době zrovna konala bohoslužba, dovnitř byly pouštěny skupinky po dvou až pěti lidech. Vnitřek působil, jak to u podobných chrámů bývá, monumentálně a nebylo si těžké představit, jakou bázeň musel ve věřících vyvolávat. Po tom, co jsme z chrámu vyšli, jsme chtěli jít ještě do muzejní části komplexu, tu však obléhala fronta stovek lidí a nebylo vidět, že by se moc hýbala, spíše narůstala. Proto jsme raději pokračovali podél pobřeží do centra. Ulice lemovaly nízké domky, z nichž některé byly kvalitně rekonstruované, jiné se nacházely v žalostném stavu, ale i tak dávaly městu poutavou atmosféru.

Vedro kolem poledne začínalo být neúnosné a proto bylo na čase se alespoň na chvíli někam schovat. Útočištěm se nám stala malá kavárna-bistro nedaleko parku  Afonso de Albuquerque. Nechali jsme se pohostit v americkém stylu - hamburgery, hranolkami, colou a kávou, celkem za 4 eura pro jednoho. I když jsme si sedli na malou předzahrádku pod slunečník, museli jsme po chvíli vstát a přesunout se do chladného útrobí podniku. Tam jsme si přečetli čerstvě koupené noviny a osvěžovali se chladným vzduchem z ventilátorů.

Po chvíli jsme pokračovali přes městské části Lupa, Estrela, Bai Alto až do Baixy a Alfamy. Jak jsme se už zmínili, architektonicky se Lisabon podobá Praze, ovšem nemile nás překvapily špinavé ulice, o které se, mimo historické centrum, místní moc nestarají. Po zemi se netečně válely odpadky, prázdné lahve od alkoholu a neměli jsme nouzi o lidi spící na chodníku mezi odpadky.

Náš dnešní cíl byl hradní komlpex Castelo Sao Jorge, na který jezdily typické lisabonské žluté tramvaje. My jsme se však nenechali zlákat pohodlnou jízdou a pokračovali raději v pěší túře, abychom si užili nejen světlé, ale i stinné stránky města. Na krásném bulváru Rua Augusta nám například za bílého dne nabízeli hašiš, ale viděli jsme naštěstí i pár zajímavých pouličních umělců, což nám trochu spravilo chuť. Výšlap na hrad jsme absolvovali přes podhradní čtvrť, jejíž domy byly, podobně jako jinde ve městě, v příšerném stavu, obzvlášť, pokud se srovnají například s podhradím Pražského hradu...

Před vstupem do hradu jsme museli zaplatit vstupné, které nás na jednoho vyšlo na 3.5 eur. A stálo to za to, protože z hradeb byl úchvatný pohled na tepající metropoli pod námi. Slunce však pomalu zapadalo a my museli absolvovat dlouhou cestu zpět k autu, nehledě na to, že oba jsme začali mít pekelný hlad. Ten nás dovedl až do malé a prázdné italské restaurace. Max si dal pizzu a Jakub těstoviny, oba jsme si pochutnali a vše zapili italským espressem. Tentokrát s těžkými žaludky jsme pokračovali po pobřeží k autu a užívali si noci v Lisabonu. Minuli jsme monumentální památník – Belémskou věž – věnovaný expedici objevovatele Vasco da Gamy, který díky dobrému nasvícení vyvolával ještě působivější dojem než ve dne. Došli jsme i k fontáně stojící  u Belémského kulturního centra, jejiž osvícené vodotrysky vytvářely krásné duhové tance vody. Procházeli jsme i pod mostem 25 de Abril Bridge (most 25. dubna) klenoucím se přes řeku Tagus, která se tu vlévá do Atlantiku. Do kempu jsme dorazili po jedné hodině ranní a byli rádi, že po celodenní chůzi jsme konečně mohli opět načerpat síly hlubokým spánkem.

 Příště: Siesta v portugalském Aljezuru

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský