Z Prahy k břehům Atlantiku XVI.

15. den (pondělí) - Pobřeží u Aljezuru

Ráno ani nezjišťujeme kolik je hodin, jelikož jsme se rozhodli udělat si 2 dny ve volnějším tempu a přesunout se do Aljezuru, což je malá vesnička ležící cca 30 km od jihovýchodního cípu Portugalska, při pobřeží Atlantiku, kterou nám doporučil jeden kamarád, napůl Kanaďan a napůl Portugalec. Po vyjetí z města se krajina opět stává jednotvárnou, občas se nám nabídne alespoň nějaký národní park, i když se bohužel od okolní krajiny moc neliší. Další zastávka na benzínce, další plná nádrž – nafta za 1,1 euro za litr, pěkná cena. Aljezur je krásná vesnička s typickými bílými domečky a červenými střechami. Sice tu potkáváme pár turistů (převážně Němců), ovšem jinak je to naprosto tiché místo.

Jediné, co nás zaskočilo, byla cena za hostel. V průvodci jsme si vybrali ten nejlevnější, ale na místě nám bylo sděleno, že pokoj pro 2 vyjde na 45 euro! Při představě, jak opět jezdíme několik hodin po okolí a sháníme ubytování, raději ty 2 noci zaplatíme. Pokoj je pěkný, s vlastní koupelnou a záchodem, plus balkón, ze kterého máme dobrý výhled na vesnici a zříceninu hradu na vedlejším kopci. Tam se vydáme zítra, teď je čas převlíknout se do plavek a vyrazit k moři, na podle našeho kamaráda skoro prázdné bílé pláže. Ty se nachází cca 15 km od nás, autem pár minut. Lidí je tu opravdu málo, na to, že je hlavní turistická sezóna. Jinak skálovité pobřeží tu nabízí pláž s jemným bílým pískem a velkými vlnami – hned si všímáme skupinky surfařů, chystajících se do vody. Míříme do vody, ale jakmile nás první mořská vlna omyje, předčasná radost trochu vyprchá - studený Atlantik. Moře je sice průzračné, ale hlavně studené, s tím jsme nepočítali, i když u Atlantiku je to logické. Musíme se tedy nějakou tu minutu postupně přemáhat jít dál a dál do vody, než si tělo trochu zvykne. K souvislému plavání se nakonec neodhodlám, na to se mám moc rád. A já si říkal, proč ty surfaři mají všichni neopren. Pláž a moře si tedy vychutnáváme s vodou sahající po kolena a sezením na osušce. Sluníčko pálí pořád, takže po pár desítkách minut se přesouváme zpět do Aljezuru a hledáme krámek s potravinami.

Nacházíme ho na konci ulice, ve které jsme ubytováni. Mám hroznou chuť na cornflakes s mlékem, takže regál s ovesnými vločkami beru útokem. Jelikož máme v pokoji vanu, po delší době si můžeme vyprat část věcí na sebe. Prádlo pověšené na balkóně při místních teplotách usychá přímo před očima. Na pohodlné posteli se spí rozhodně líp, jak na karimatce.

 Příště: Výlet k nejzápadnějšímu místu kontinentální Evropy

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský