Z Prahy k břehům Atlantiku XVII.

16.den (úterý)  - Pohoda v Aljezuru

Ráno jsme nevěřili vlastním očím. Nad námi se klenula ocelová obloha, z níž pršelo. Byl to pro nás trochu malý zázrak, protože za celou dobu našeho pobytu na Pyrenejském poloostrově jsme viděli sotva pár mraků. Bylo jasné, že z koupání nic nebude a proto jsme se uchýlili k průvodci, aby nám poradil zajímavá místa po okolí.

Vybrali jsme si jihozápadní výběžek u vesnice Sagres, což je nejzápadnější bod Evropy, kde se mimo jiné nachází bývalá pevnost a maják - Fortaleza de Sagres. Cesta autem sem trvala přibližně 40 minut klidné jízdy, během níž jsme minuli pole větrných elektráren. Nebylo divu, že je Portugalci umístili právě sem, protože vítr si s námi pohrával, jak se mu zlíbilo.

Výhledy z pevnosti na skalnaté pobřeží byly báječné. Sice tu do člověka neúnavně tepal silný vítr, ale zato jsme necítili žár úmorného slunce.

Na vstupném do pevnosti jsme každý zanechali 1.5 eur. Její obvod jsme prošli během několika minut, na druhou stranu je zde umístěno několik zajímavých interaktivních informačních zastávek. Na oběd jsme se vydali do nedaleké vsi, kde jsme si oba pochutnali na lososech. Jakub si ke všemu pochvaloval svůj oblíbený černý čaj s mlékem. Jak jsme za sebou zavírali dveře restaurace, doběhl nás kuchař a k našemu překvapení na nás spustil česky. Vyprávěl, jak už několik let pracuje v Portugalsku jako kuchař, zatímco jeho dcera studuje ve Španělsku. Prý je tu spokojený. Vyslechl si náš příběh a potvrdil nám například, že v září, říjnu a květnu jsou tu ceny ubytování až o polovinu nižší. Nabídnul se, že nám sežene levnější ubytování po okolí, ale bohužel jsme ho museli odmítnout s vysvětlením, že další den se chystáme na cestu do Madridu. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a Max směřoval naše auto do Lagosu, odkud v minulosti vyplouvali slavní mořeplavci, aby objevovali svět...

Turistů tady bylo už o hodně více. Museli jsme zaparkovat na placeném parkovišti hned u pobřeží, protože lepší místo se nám najít nepodařilo. Prošli jsme starobylé uličky v centru města a začínali pociťovat únavu. Cestou zpět k hostelu jsme se ještě rozhodli dobýt aljezurský hrad a teprve pak se ponořit do chládku a klidu pokoje. 

Po odpočinku jsme si uvědomili, že nemáme žádné jídlo na zítřejší přejezd do Madridu. Vyběhli jsme z hostelu do malého krámku naproti, který se však v tu chvíli zavíral. Na prodavačku ovšem zapůsobily naše prosící oči a ta dobrosrdečná žena nám nechala ještě otevřeno. Udělali jsme potřebný nákup, paní jsme museli vnutit "dýško" za to, že nás nechala nakoupit, povečeřeli v místní pizzerii a šli spát, abychom načerpali síly na hlavní město Španělska.

 Příště: Přesun do hlavního města Španělska

Text a foto: Maxim Kucer & Jakub Štantejský