Z Prahy k břehům Atlantiku XXI.
20. den (sobota) - Nevydařený výlet k nárdonímu parku D’Aigüestortes i Estany De Sant Maurici
Ráno nás vzbudila ostrá sluneční záře, která nám začala svítit do pokoje skrz okno. Tento den pro nás má být ve znamení přejezdu do severní časti Španělska do národního parku Parc nacional D’Aigüestortes i Estany De Sant Maurici, kde máme v plánu odpolední výlet, resp. pozdně odpolední, jelikož tento park nám byl některými kamarády doporučován. Takže trocha faktů o něm.
Park založený roku 1955 je jedním ze čtrnácti národních parků Španělska, jedním ze dvou NP v Pyrenejích a jediným z NP v oblasti Katalánska. Na šířku se táhne cca 20 km a pouze 9 km od severu k jihu (celková rozloha činí 141,2 km2) a i když svou rozlohou patří k těm menším, vzhledem ke své kráse se řadí k těm nejvyhledávanějším. Nadmořská výška parku se pohybuje v rozmezí 1600 – 3000 m n. m. Typickým obrázkem jsou v níže položených částech parku borové a jedlové lesy, travnatá krajina a velké množství malých jezírek, tzv. „estanys“.
Na cestě z Madridu jsme projížděli převážně vyprahlou krajinou a panorama podél dálnice E-90 bylo tvořeno hlavně kopci s řídkou vegetací a občas jsme zahlédli nějakou vesničku. Cesta o necelých 600 kilometrech ubíhala opravdu pomalu. Samozřejmostí je namazat se ráno opalovacím krémem, jelikož i v autě se můžete pěkně spálit, i když vám to ani nepřijde. Slunce svítilo dokonce tak intenzivně, že jednomu z nás vypálilo barvu na levém rukávu košile, na který svítilo několik hodin během cesty v autě. Jak jsme se blížili k Pyrenejím, obloha nad námi se začala měnit. Mraky houstly a tmavly a nakonec jsme měli nad hlavami pokrývku ocelové barvy. Doufali jsme, že počasí bude moudřejší než na druhé straně kontinentu v Aljezuru, ale k naší nelibosti i tady se počasí proti nám spiklo. Jen jak se nám začaly naskýtat první pohledy na zelené kopce a modrá jezera, začaly se z nebe valit proudy vody. Stěrače ani na největší výkon nestíhaly stírat přívaly deště na přední sklo. Rozhodli jsme se, že raději auto odstavíme na kraj silnice a chvíli počkáme. Liják za několik minut sice z nejhoršího polevil, ale pořád to nebylo na to, abychom vyšli z auta a mohli fotit. Zklamalo nás to, protože jsme se těšili, že si krásnou přírodu Pyrenejí zvěčníme.
Obloha zůstávala pořád tmavá a my pochopili, že tohle počasí bude mít bohužel delšího trvání a vzhledem k tomu, že bylo kolem šesté hodiny odpolední, smířili jsme se s tím, že se už patrně nevyjasní. Zklamaně jsme otevřeli průvodce a začali hledat nějaké přijatelné a blízké ubytování a do navigace tak zadali vesnici Boí, která leží na jihozápadním okraji parku. Dnešním útočištěm pro poslední noc ve Španělsku se stala útulná starší dřevěno-kamenná chata o dvou patrech s příjemným majitelem, který nám slušnou angličtinou potvrdil, že na dnešní odpoledne byla v televizi hlášená velká bouřka. Z plánovaného výletu tedy skutečně nic nebude, ale majitel nám zprostředkovaně popisoval výlety po horách. Celý park se prý dá přejít za jediný den, což nás o to více mrzelo, protože zítřejší den se chceme vrátit do České republiky.
Příště: Cesta zpět do Prahy - den poslední
Text a foto: Maxim Kucer a Jakub Štantejský
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek