Na cestě směřující k nově otevřenému nákupnímu středisku se po pravé straně nachází výraznou zdí oddělený zámecký komplex s parkem, do kterého jsme vstoupili resp. "vjeli na kole" přes překrásně zdobenou železnou bránu s mřížemi, která, jak jsme se později dozvěděli, zdobila původně rakousko-francouzský pavilon na pařížské světové výstavě v roce 1900, kdy byly postaveny stavby jako Muzeum d'Orsay, most Alexandra III. nebo velkolepý Velký palác a také začala fungovat první linka pařížského metra a konaly se i druhé letní olympijské hry. 
Po vstupu přes tento symbol kovářské dovednosti s nádechem historie jsme se ocitli jakoby v jiném světě. Byl to svět upravené zeleně, malých jezírek, kvetoucích květů a bílých štěrkem vysypaných cestiček. po chvilce jsme byli ve středu tohoto zahradního komplexu, odkud se nám naskytl pohled na dominantu, a to na zámek Neues Schloss, nebo Nový zámek, který dal postavit ještě v roce 1668 hrabě Johann Listy. Původně zde stál velkostatek, ale po přestavbě to už byla renesanční budova, která byla s příchodem knížete Esterházyho přestavěna do barokního stylu. Později nastoupil rod Batthyánových (Baťányových), jehož erb jsme měli možnost vidět i během naší návštěvy, a to přímo nad hlavním vstupem do zámku. 
Zámek sloužil na bydlení pro panskou rodinu, k reprezentačním účelům, konaly se zde mnohé svatby, ale i koncerty slavného Josepha Haydna za účasti císařovny Marie Terezie. v roce 1969 získala zámek obec, která ho od základů rekonstruovala a zpřístupnila veřejnosti. Jelikož jsme měli v plánu ještě mnoho zastávek, etnografické muzeum s rozsáhlou výstavní sbírkou lidové kultury z východní a jižní Evropy jsme nenavštívili. Zůstali jsme jen při obdivování této stavby zvenku. 

Po vychutnání si příjemných slunečných chvil v zámeckém parku jsme se vydali dál. Vedle místní jednokolejné železnice jsme míjeli rodinnou zástavbu, když jsme najednou doslova zôstali stát, protože jedna ze zahrad nabízela nevšední pohled na zmenšené království, které protíná železnice. Byl to fascinující model vymyšleného místa, kterému dominoval pohádkový zámek. Tato neočekávaná zastávka v nás vyvolala úsměv a obdiv zároveň. 

Přibližně po pěti minutách jízdy na kole jsme změnili směr, podjeli dálnici a pokračovali podél železnice a obrovských větrných mlýnů do další rakouské obce zvané Pama. Cestou se nám naskytl pohled na Malé Karpaty a Bratislavu. Okolí obce tvořily pole a malé ostrovy, či spíše aleje stromů. po vstupu do obce naše první kroky směřovaly k trošku netypickému kostelíku, který měl vybudovaný barokní vstupní portál. Chvíli jsme se kolem něj motali a pak jsme se přesunuli na dlouhé náměstí tvořené zeleným středovým pruhem, kde se nacházely památníky, dřevěný zastřešený altánek a u něj velký bazén s malou fontánkou. Zde jsme se rozhodli naobědvat. z batohů jsme vytáhli občerstvení a v tichosti jsme vychutnávali místní atmosféru. z bedekru, který jsme měli s sebou, jsme si přečetli, že Pama měla pohnutou minulost kvůli tureckým válkám, což vedlo k výraznému poklesu obyvatelstva, ale díky příchodu Chorvatů jejich počet opět stoupl. Právě tato informace vysvětlovala občasnou rakousko-chorvatskou dvojjazyčnost tabulí. Živým pozůstatkem přistěhovalectví jsou dodnes konající se svaté mše. Dále jsme si přečetli, že obec, jakož i skoro celou spolkovou zemi Burgenland, postihla maďarizace a začlenění pod Maďarsko. Díky Trianonské mírové smlouvě podepsané ve Versailles se obec stala opět v roce 1921 součástí Rakouska. a takto obohaceni informacemi z historie jsme se pomalu začali připravovat na odchod. 

V Pamě jsme se cítili příjemně, jen nám bylo velmi divné, že za celou dobu naší návštěvy jsme nepotkali ani človíčka a přitom byla sobota. Konstatovali jsme, že asi všichni obyvatelé odpočívají nebo odešli někam na výlet. po krátkém odpočinku jsme se po značené cyklotrase vydali do nejvýchodnější obce Rakouska směrem k našemu cíli k Trojmezí. Ale o tom si povíme až za týden. 

Text a foto: Oskár Mažgút
Překlad: Stanislava Waniová