Černobílá fotografie V. Papír, vývojka a ustalovač

Pokud jde o výběr vývojky a ustalovače, při zvětšování vašich černobílých snímků, nepředpokládáme, že si je budete doma míchat z nakoupených chemikálií, i když v různých příručkách (např. v půlstoletí staré, ale po této stránce velmi podrobné Kulhánkově Černobílé fotografii) byste našli řadu nejrůznějších receptur. Dnes patrně zajdete do obchodu a koupíte jakoukoliv normální vývojku pro černobílé snímky, a stejně tomu bude s ustalovačem. Když je správně zředíte a rozpustíte, nemůžete udělat chybu. Je ovšem dobře si pamatovat, že vývojka by v temné komoře měla mít „pokojovou“ teplotu, příliš teplá pracuje moc došeda, studená až nadmíru kontrastně.

Co o vývojce a ustalovači říká encyklopedie:

Vývojka je vodní roztok chemických sloučenin, sloužící ke zviditelnění latentního obrazu, zaznamenaného na světlocitlivou vrstvu fotografických desek, filmů a papírů. Chemicky vývojka zajišťuje redukci bezbarvých halogenidů stříbra na viditelný černý kov. Po použití vývojky obvykle musí následovat přerušení procesu vyvolávání přerušovací lázní a vymytí zbylých stříbrných solí ustalovačem.

Ustalovač je ve fotografické chemii vodný roztok chemických látek, sloužící k fixaci latentního obrazu, zviditelněného vývojkou. Použitý ustalovač se liší podle fotografického procesu, případně i jeho fáze, a požadovaného efektu (například barevného tónu). Některé méně běžné procesy pracují i bez speciálního ustalovače.

Principem ustalovače je rozpuštění a odstranění (absorbování) látek, které by na výsledném produktu mohly způsobit pokračování procesů vyvolání (obvykle tmavnutí vrstvy) v místech, kde to není žádoucí.

 Pro obě látky platí ceny od 50-120 Kč dle objemu 1-5 litrů

Trochu složitější je to s papíry...

V zásadě si můžete vybrat mezi třemi tzv. gradacemi, a to papíry tvrdé (kontrastní), normální a měkké. Měkké téměř či skoro jistě nebudete potřebovat a tvrdé papíry sice dají lépe vyniknout rozdílům tmavosti – ale někdy, hlavně u portrétů, až příliš. Takže stíny se slijí do černé a světlé části vybělí. Nejprostší rada je jednoduchá: kupte si malé balení formátu kontrastních a normálních, vyzkoušejte si je na týchž negativech (samozřejmě při shodné expozici), a pak se rozhodněte. Protože ovšem každý snímek je námětově jiný a také budete chtít získat jiný vizuální efekt, v podstatě byste měli mít doma oba tyto druhy.

Musíte sami zvážit, jestli chcete fotografie lesklé nebo s matným, případně velvetovým či rastrovaným povrchem. Leštění zvětšenin na elektrických leštičkách byla vždycky úmorná a monotónní práce, leštící buben doma určitě mít nebudete, to je záležitost profesionálních provozoven. Dnes se však prodávají i lesklé papíry, které se leštit nemusejí, což je výhoda, kterou by nám předci záviděli.

Důležité také je, zda chcete mít obraz na tenkém papíru (takové tlouštky, jakou mají snímky z minilabu), nebo na kartonu. U černobílé fotografie formátu alespoň 13.18 cm je karton určitě lepší, pokud si je nehodláte lepit do alba. Lesklý povrch by patrně měl končit také u tohoto formátu, větší obrazy, počínaje 18.24 cm, jsou působivější matné nebo s velvetovým povrchem. Ale možná přijdete na chuť rastru. Působí velmi efektně a má příjemnou strukturu. Pravda ovšem je, že nelesklé povrchy bývají trochu tlumenější, proto je u nich většinou vhodnější tvrdý papír, jinak mají odstíny šedě sklon dosti splývat, zejména když sám námět není příliš kontrastní.

Ještě několik drobností k vyvolávání.

V zásadě by mělo jít vždy o ryze chemické působení vývojky na latentní obraz, který jste získali ze zvětšováku. Jakékoliv pomocné zásahy jsou čistě nouzové, ale někdy se bez nich nemůžeme obejít.

Nejznámější z nich je horký dech. Stane se vám, že u příliš kontrastního snímku nějaké světlé místo, obvykle část obličeje, zůstává neprokreslené, ačkoliv jinak má obraz odstínění podle vašeho přání. Pak stačí mírně na tuto partii dýchat, vývojka se tím zahřeje a pracuje měkčeji. Horký dech však nesmíte přehánět a už trochu sadismem zavání tření takovéto plošky teplým prstem. V temné komoře vás to možná uspokojí, protože dojdete k žádoucímu efektu. Po vyprání a usušení obvykle zjistíte k vlastní zlosti, že tyhle části šeredně zežloutly a snímek je na vyhození.

Mezi nejklasičtější materiály patří produkty značky FOMA, zde mužete navštívit eshop této legendární značky.

Když už máte obrazy usušené nebo vyleštěné, hlavně u větších formátů se obtížně získává, aby byly rovné. Žehlička věru není nástroj, s nímž byste to měli řešit – jediný vhodný způsob je vylisovat snímky v  náležitě velkých a zatížených  knihách, kde si mohou pobýt i několik dnů. Knihu formátu 30 krát 40 cm budete ale hledat těžko, dokonale suchou fotografii můžete vložit mezi dvě skleněné desky a zatížit. Obvyklá rada rovnat snímky „přetahováním“ přes roh je výtečná, má jedinou slabinku. Polovinu svých obrazů potrháte nebo na nich naděláte záhyby, jež se dají odstranit jen novým namočením, sušením a lisováním.

Téma dosti sporné (vlastně nesporné) je tzv. retušování. Ateliéry našich pradědečků se bez retuše neobešly, retuš odstraňovala vrásky portrétů a zdůrazňovala přechody linií. Dnes na ni zcela zapomeňte – speciální (či obyčejnou měkčí) tužkou můžete pouze zakrýt např. nepatrné stopy prachu nebo nějakou drobnou světlou čárečku vzniklou, ani dobře nevíme jak.  

Je na vás, zda se rozhodnete pro obrazy s bílým okrajem nebo bez něj. Pro snímky do formátu 13.18 cm je úzký bílý okraj, který vám vytvořil rámeček pod zvětšovákem a který zpřesníte ořezáčkou, přinejmenším praktický, fotografie se tak nepoškodí. U větších formátů okraj ruší blízkost obrazu grafice a má smysl jen tehdy, je-li součástí vašeho výtvarného záměru. Např. tehdy, jestliže je nesymetrický, pouze dole či u levého nebo pravého okraje, nebo pokud je natolik velký (alespoň 3 až 4 cm), aby zcela záměrně a programově dával vyniknout jedinečnosti záběru. Běžně však větší formát působí téměř vždy lépe bez oříznutí, zejména budete-i své ukázkové snímky skladovat v deskách jako grafické listy.

U formátů vycházejících ze standardního poměru výšky a šířky 30.40 cm lze v každém případě doporučit to druhé. Ona to totiž opravdu grafika je, část „graf“ není ve slově „fotografie“ náhodou. Vaše černobílé obrazy se navíc i tímto způsobem budou odlišovat od produkce minilabů, zaznamenávající dovolenou v Chorvatsku nebo na Kanárských ostrovech a od dokumentace, jak Anička roste a jak bravurně si Pepíček počíná s koloběžkou.

Že nejlepší z nejlepších a vám osobně nejbližší z nejbližších můžete dát zapaspartovat s úzkou, nenápadnou lištou nebo uchytit na podložku s kovovými jezdci a použít na zeď svého bytu, není asi třeba dodávat.

Tady už zcela platí, co jsme zde řekli na začátku:

černobílá fotografie je výpovědí o vašich pocitech, prožitcích, vztahu k tomu, na co jste zamířili přístroj...   

připravil: Jan Chaloupka

úryvky z encyklopedie wikipedia.cz