ČR, Praha - Národní muzeum: kam se posunula rekonstrukce století? - VIDEO

Teď, stará budova, jakoby potažená černým filtrem a podepřená lešením, zeje prázdnotou. Exponáty v průběhu dvou let pomáhalo stěhovat přes dva a půl tisíce lidí. Na svých místech zůstal jen oblíbený plejtvák, zavěšený u stropu, žirafa a slon – oba už pečlivě schovaní v bednách.

Denně kolem hlavní budovy Národního muzea projedou tisícovky aut a tak hořický pískovec, z něhož jsou vytesány sochy, použitý při stavbě i výzdobě, musí odolávat nejen povětrnostním vlivům, ale taky exhalacím z dopravy, a kvůli rušné magistrále, která odřízla muzeum od zbytku Václavského náměstí, taky nemalým otřesům. Pohled ze střechy na živoucí metropoli je ale úchvatný a pro běžného návštěvníka zapovězený, ostatně jako návštěva Národního muzea v posledních dvou letech vůbec.

Naším průvodcem po vyklizeném Národním muzeu byl architekt Zdeněk Žilka, muž číslo jedna, pověřený nesnadnou rekonstrukcí budovy, jejímž důvodem byl žalostný stav exteriéru i interiéru, ale také nedostatečná kapacita, které se vedení muzea obávalo už 13 let po jeho otevření v roce 1891.

Na exkurzi zcela unikátní

Spolu se studenty Technické university v Liberci procházíme prázdnými prostorami muzea. Usmíváme se zastaralé kukani, kde pokladní prodávala lístky a díky výkladu expertů si všímáme detailů, které bychom v roli běžných návštěvníků nejspíš přehlédli.

Jako běžní návštěvníci bychom se nikdy nedostali na střechu muzea, která nabízí originální pohled na Prahu, ale také proudy aut na magistrále pod budovou. Neviděli bychom sochy, které díky místnímu ovzduší dostávají zabrat, ani kužely, které vyplňovaly ozdobná zábradlí, smutně narovnané na zemi, na chodbě provozních prostor muzea. Neviděli bychom chatrný stav střech a nedostali bychom se do proskleného prostoru mezi lapidáriem a střechou, který se dá podle původních plánů dokonce otevřít, aby se mohlo jednoduše větrat. 

„Prázdné, ale ne dost“, tvrdí architekti

Je to jako u doktora, kde se pacient musí vysvléct do naha, aby bylo vidět na všechny jeho neduhy. Tady ale architekti stále ještě čekají na moment, kdy z muzea zmizí naprosto všechno, třeba i vitríny, které navrhoval architekt Josef Schulz, jehož návrh tehdy vyhrál, protože jako jediný počítal s lapidáriem, dnes ještě plným kamenných osobností. Zastavujeme se u sochy, v jejímž pozadí, ve stěně obložené mramorem, by měl být uložen mozek Františka Palackého.

Lapidárium vždy bylo a zřejmě i vždycky bude vyvolávat diskuze o tom, který z velikánů tam má mít své místo, a který tam naopak nepatří. Profesor fakulty architektury vtipně motivuje své studenty a poukazuje na množství volného prostoru, s tím, že jednou by tam mohla být i jejich busta nebo socha.

Současný stav budovy Národního muzea ale o vtipkování není, spíš o trpělivé práci, která potrvá několik příštích let. Podle architektů, kteří plní zadání investora, by měly zmizet vestavby a v některých místech by oplechované střechy měla nahradit původní krytina – tedy břidlice. 

Zmiňovaný prostor nad lapidáriem by měl být proměněn v salonek, obě nyní nevyužitá nádvoří budou zastřešena a tím vzniknou nové výstavní sály a uživatelské prostory. Národní muzeum by mělo být propojeno s druhou muzejní budovou, bývalým Federálním shromážděním, ale tak aby si návštěvník nevšiml, že přechází z budovy do budovy. „Chodba“, která bude sloužit zároveň i jako výstavní prostor, povede pod Vinohradskou ulicí. Budova Národního muzea se po rekonstrukci dostane na novou technickou úroveň a bude i navenek důstojně reprezentovat bohatství, které má ukrývat ve svých útrobách.

Text/foto/video: Klára Svobodová