Expedice Annapurna 2012 V.: Vrchol je náš

Je prvního května. Máme Jirkův med, slivku a pražskou šunku, ale schází nám slunce. Nahoře je zataženo. Druhý den se tedy kvůli vichřici a taky lavině, která v noci spadla a zavalila 16 lidí, vracíme z 5 700 metrů. Když se jen trochu vylepší počasí, odpoledne vyrazíme zafixovat do C3 – třetího postupového tábora. Pokud je hodně sněhu, myslím, že nahoře by mohlo být vymeteno, ale bude to boj, protože musíme nést celý tábor. Zvládli jsme to. Na další den jsme naplánovali start na šestou ráno. Já jsem do C3 dorazil v poledne, Tráva až v šest večer. Ten mi dal! Ale oba jsme v pohodě a probouzíme se do krásného rána. Počasí si ale drží svůj bouřlivý trend – spadla lavina, odpoledne se přihnala bouřka a vánice. Ve stanu pro dva, musíme spát tři. To zas bude noc!

Je čtvrtého května a počasí nás donutilo postavit stan v místě, kde bych to nedoporučil ani svému nepříteli. Zase sněží, takže sněhu kolem je mraky. Musíme počkat do rána, pak uvidíme, jakým směrem se vydáme – jestli nahoru nebo dolu. Oboje bude peklo, i když za hezkého počasí by byl vrchol reálnej. Máme dvě různé předpovědi – jedna tvrdí, že sněžit nebude, ta druhá, že napadne 60 čísel. Jenže zatím nebyl den, kdyby nesněžilo.

Počasí se umoudřilo - Annapurna dobyta

Přes noc nakonec napadlo jen pět cenťáků. Jsme v C5, pátém výškovém táboře, a mám konečně relativní pocit bezpečí. Jestli nenapadne moc, pokusíme se o vrchol. Jsme jen dva a s námi dva šerpové. Test z matiky v rámci výzkumu nedostatku kyslíku na mozek jsem sice neudělal, a i tak – v devět jdeme na vrchol. Annapurna dobyta!

Sestup dolů a omrzliny…

Zítra mizíme z C5 a já chci až do základního tábora. To bude tortura. Je to hrozně daleko a navíc jsem zjistil, že Kristině dodám nejen materiál k úbytku mozkové tkáně z nedostatku kyslíku, který po nás chtěla, ale taky nějaký info o vlivu mrazu a nedostatečného prokrvení na periferii dolních končetin. Vypadá to, že se prolítnu vrtulníkem. Po tom jsem sice vždycky toužil, jen trochu jinak.

Tráva si dojmy z výstupu vychutnává, jak nejdýl to jde. Já jsem v základním táboře, on spí v C2, který je už mimo laviny. Jsme spolu v kontaktu. Já ale ráno letím do Kathmandu do nemocnice.

sms od Mirky: Kluci jsou po ošetření. Jeden má ovázané nohy, druhý ruce. Vyčerpaní se dávají dohromady v Kathmandu, kam by měl přiletět i zbytek jejich věcí ze základního tábora. Oba kluci jsou v dobrých rukou doktorky Kristiny. Přílet do Česka snad v pátek.

Z emailu Trávy: Včera 8. 5. 2012 jsem dost narychlo (brzy ráno) sestoupil z druhého výškového tábora za Radkem. Potřeboval jsem taky stihnout vrtulník do Kathmandu, protože jsem zjistil, že mám omrzlé prsty i já – jen ne na nohou, ale na rukou.

Takže rychlý přesun. Na letišti v KTM na nás čeká dokonce ambulance. Nabíráme naší oblíbenou doktorku Kristinu a hurá do hospitalu. Po několika hodinách nemocnici opouštíme - já s obvázanými prsty u rukou, Radek na nohou.
Jsme hrozně hladoví, takže zapadneme do hospůdky na jídlo a přitom "schytáváme" spoustu zvědavě - obdivných pohledů od vedlejšího stolu. Sedí tam team buď německých či švédských turistek. Po chvíli se osmělily a ptají se, jestli jsme vylezli na Everest? „Pche Everest, na Annapurně jsme omrzli, vy blonďatý naivky,“ říkáme si pro sebe.

Dnes jsme se od Migmy, což je šéf naší agentury Seven Summit, dozvěděli, že BC Annapurny opouští i ostatní a lezecká sezona končí. Bohužel tam někde zůstává tělo Tibora z Maďarska. A tak je naše radost utlumena jeho úmrtím. S Maďary jsme měli společný stan a on byl fajn kluk. Dohadoval jsem se s ním, o tom, kdo z nás dvou je v BC nejmladší. Byl to on.

Text: Jan Trávníček, Radek Jaroš (redakčně upraveno)

Expedici ANNAPURNA 2012 sponzoruje HUMI outdoor