Posílení svalů rukou – cesta k lepšímu lezení II.

Trénink samozřejmě vždy začíná protažením, následuje mírné rozlezení a zdolávání cest, které jsou člověku na pohled blízké, na kterých si věří. Dobré je zkoušet lézt i cesty, jejichž chyty člověk nemá tolik rád (malé lišty, chyty na tření atd.) nebo mají neoblíbený charakter (převis, spára atd.). Důležité je se toho nebát a zkoušet to, jedině tak bude docházet ke zlepšení, které pocítíte i vy sami.

Posilování může být analytické (posilování jednotlivých svalů či svalových skupin se stejnou funkcí), avšak lepší jsou v tomto případě komplexnější cvičení. Při lezení se zapojuje velké množství svalů, které jsou zapojovány ve svalových řetězcích (diagonálně), ty vycházejí z vývojové kineziologie. Dokonce i ve fyzioterapii (zdravotnický obor, který je zaměřený na léčbu funkčních poruch pohybového systému) se k léčbě pohybových poruch využívá lokomoční vzor plazení (často užívaný v lezení, avšak ve vertikální poloze), který je člověku od narození přirozený. Jelikož je to komplexní pohyb, který využívá zapojování více svalů v určitém časovém sledu. Ideální je cvičit s vahou vlastního těla, popř. malou zátěží o vysokých počtech opakování, jelikož chceme zkvalitnit výdrž svalových vláken, která je důležitým bodem tréninku a pro lezce je nezbytná.

Stejně tak je velmi důležité posílit hluboké svaly trupu, aby se zkvalitnila posturální stabilizace. Je to dynamický proces zajištění vzpřímeného držení těla (zpevnění segmentů těla) proti působení zevních sil (především tíhové síly). Tedy tzv. stabilita člověka během pohybu, při které se aktivují svaly ve vrstvách od nejhlubších a nejkratších po povrchové a dlouhé. Dlouhé povrchové svaly (tzv. fázické svaly) se mnohem rychleji unaví než krátké hluboké svaly (tzv. tonické svaly). z toho vyplývá, že je velmi důležité, aby nedocházelo k přetížení dlouhých svalů, což by mohlo vést k funkčním poruchám a úponovým bolestem.

Jednou z velmi efektivních možností, jak zlepšit posturální stabilizaci je trénink na slackline (popruh natažený ve vzduchu, po kterém se chodí). Slackline není nikomu bližší než právě lezcům, jelikož autory tzv. slackliningu byli právě lezci – Jeff Ellington a Adam Grosowsky. Ti si v Yosemitském údolí (Kalifornie, USA) krátili chvíle při nevlídném počasí balancováním na řetězech v kempu a postupně začali chodit po tubulárních lezeckých materiálech, až se začal vyrábět plochý nylonový popruh právě pro tento účel. Takto postupoval vývoj nyní velmi moderní aktivity jménem slacklining. Předpokládám, že zakladatelé netušili, k čemu všemu je slacklining člověku prospěšný.

Popis slackline a jejích efektů na lidské tělo se dozvíte už za týden.

Text a foto: Martina Brožková