Historie

     Příchod irského obyvatelstva se datuje do doby osmého tisíciletí př.n.l. Ve čtvrtém tisíciletí lidé začali se zemědělstvím a objevily se první megalitické hrobky jako Knowth, Dowth nebo Newgrange. Neolitická kultura na ostrově zřejmě prosperovala a počet obyvatel se začal zvyšovat. 

     Za doby železné, která v Irsku započala v 6. století př.n.l., se začaly rodit budoucí irská království jako Airgailla, Ulaje, Mide, Laigin nebo Mumhain. V rámci nich se utvářela bohatá kultura. Společnosti těchto království dominovala vyšší třída sestávající se z válečné šlechty a vzdělanců, mezi něž patřili pravděpodobně druidové.

     Římské impérium se na Irsko (latinsky Gubernia) nerozšířilo, avšak Irsko bylo zcela jistě Římem ovlivněno. Ovšem konkrétní vztahy mezi Římany a irským lidem a irskými dynastiemi zůstávají nevyjasněné.

Středověk

     Naill Noigiallach položil základy pro hegemonii dynastie Uí Néill ve většině západního, severního a středního Irska. V prvních staletích našeho letopočtu se v Irsku začalo objevovat křesťanství. Není jasné, jestli ho sem zavedli žoldáci bojující v Británii, obchodníci nebo otroci. Některé zdroje tvrdí, že křesťanští misionáři na ostrově působili dlouho před příchodem svatého Patrika. Ať to bylo tak, či onak, mělo nové náboženství na Iry velký vliv.

     Tradice říká, že svatý Patrik připlul do Irska v roce 432 n.l. a v následujících letech se snažil zemi obrátit na svoji víru. Na druhou stranu podle kronikáře Prospera z Aquitánie, byl papežem roku 431 vyslán Palladius jako první biskup pro Iry věřící v Krista, což ukazuje, že křesťané byli v Irsku před Patrikem.

    Patrik je tradičně spojován s uchováváním irských kmenových a sociálních zvyklostí, kodifikováním jejich zákonů, přičemž změnil pouze ty, které byly v rozporu s křesťanskou praktikou. Rovněž se mu připojuje zavedení římské abecedy, což irským mnichům dovolilo, aby zachovali části rozsáhlé keltské nepsané literatury.

    Kvůli šířící se nové víře prastará druidská tradice zanikla. Mezitím se hojně stavěly kláštery, ve kterých se irští mniši zdárně učili latině a křesťanské teologii. A právě izolovanost těchto klášterů pomohla během raného středověku zachovat latinská učení.

    V 7. století se v Irsku poprvé angažovali Angličané. V létě 684 proběhla invaze vojsk northumbrijského krále Ecgfritha. Jeho jednotky sice zajaly mnoho lidí a uloupili mnoho kořisti, avšak v Irsku samotném moc dlouho nepobyly. Další anglická invaze přišla po pěti století v roce 1169, kdy do země vnikli Normané.

     Ještě v 8. století, konkrétně roku 795, v zemi řádili norští Vikingové. Rané vikingské nájezdy byly prováděny v malém měřítku a probíhaly rychle. Další nájezdy přerušily období rozkvětu irské kultury, protože vetřelci plundrovali města a kláštery po celé zemi. Ve 40. letech 9. století docházelo dokonce k zakládání vikingských pobřežních osad. Nejslavnější vikingské osídlení bylo založeno v Dublinu. Postupně pronikali i do vnitrozemí, k čemuž využívali řeky, a poté se vraceli do svých přímořských pevností. Vikingům se ale nikdy nepodařilo získat nad zemí úplnou kontrolu a po bitvě u Clontarfu (1014) jejich moc upadala. Avšak jimi založená města dále rostla a prosperovala a stala se důležitou součástí irského hospodářství.

    Během 12. století mezi sebou soupeřilo o moc nad ostrovem značné množství malých i větších království. Jeden z těchto králů jménem Diarmait Mac Murchada z Leinsteru byl násilně vyhnán novým nejvyšším králem Ruidri mac Tairrdelbach Ua Conchobairofem. Mac Murchada uprchl do Aquitánie, kde se setkal s Jindřichem II. a dostal od něj povolení naverbovat normanské rytíře, aby získal své království zpět. První normanští rytíři stanuli v Irsku roku 1167 a následováni svými hlavními silami tvořenými Velšany a Flemingy dobyli zpět Mac Murchadovo království. Ten navíc jmenoval svého nevlastního syna Richarda de Clare dědicem svého království. Tento počin vyvolal u anglického krále Jindřicha II. značné rozpaky, protože se bál možného vzniku nepřátelského normanského státu v Irsku. Rozhodl se, že Irsko raději získá sám.

    V roce 1171 stanul Jindřich II. se svou armádou jako první anglický král na irské půdě. Území, které získal věnoval svému mladšímu synu Janu, kterému udělil titul Dominus Hibernae (Pán irský). Když Jan neočekávaně nahradil svého bratra na anglickém trůně, spadly jeho irská teritoria přímo pod královskou korunu.

    Normanům se podařilo získat kontrolu nad celým východním pobřežím, tzn. od Waterfordu po východní Ulster, a pronikali do západních částí země. Hrabství byla řízena mnoha menšími králi. V roce 1210 Jan pomohl upevnit normanskou moc a ve stejnou dobu se mu podařilo přinutit mnoho irských králů, aby mu přísahalo věrnost. Během 13. století se politika anglických králů orientovala na oslabení moci Normanů v Irsku.

    Ve 14. století Irsko postihla černá smrt, která nejtvrději zasáhla obyvatele měst, jenž byla tvořena především Angličany a Normany. Po odlivu morové vlny se do popředí dostaly irské zvyky a irský jazyk, galština, a Angličany kontrolované území se smrsklo na Dublin a jeho okolí. Do konce 15. století anglický vliv na ostrově téměř vymizel. Bylo to tím, že irské sousedy více zaměstnávaly jejich vlastní války růží než situace na Hibernii a místní galští vůdcové nad ní postupně přebírali kontrolu.

     S rozhodnutím zasáhnout přišel v roce 1536 Jindřich VIII, který chtěl Irsko znovu dobýt a podřídit jej anglické koruně. Dynastie Fitzgeraldů, vládců Irska, s Tudorovci příliš nevycházela a v témže roce se Thomas Fitzgerald otevřeně postavil proti koruně. Jindřichovi se nepokoje v Irsku podařilo zažehnat, zcela si jej podřídil a roku 1541 jej dokonce povýšil na království, přičemž na zasedání irského parlamentu se nechal prohlásit za krále. Zároveň to bylo první zasedání, kterého se účastnili jak irští kmenoví náčelníci, tak normanská aristokracie.

    Za vlád Alžběty a Jakuba I. Angličané získali nad Irskem plnou kontrolu. V Dublinu sídlila centralizovaná vláda a váleční lordi již nepředstavovali nebezpečí. Jediné, co se nepodařilo, byla konverze irských katolíků na protestantství a brutální metody, které koruna používala, v lidech vyvolaly značné nesympatie.

    Od poloviny 16. a v raném 17. století nastal v rámci kolonizace příliv skotských a anglických protestantů do provincií Munsteru a Ulstru a do hrabství Laois a Offaly. Ti byli základem pozdější vládnoucí třídy. Koruna navíc vydala zákon, který diskriminoval všechny víry kromě anglikánské. Oběťmi tohoto zákona se stali samozřejmě katolíci a pozdější presbyteriáni.

Potoky krve a moře mrtvých

     17. století bylo patrně nejkrvavější v irské historii. Bylo to století dvou dlouhých občanských válek, 1641-1653 a 1689-1691, které si vyžádaly obrovské oběti na životech a ve výsledku vyvlastnily katolické vlastníky půdy.

    První rebelie z roku 1641, která odstartovala jedenáct let válčení, začala povstáním katolíků proti anglické a protestantské dominaci, jenž znamenalo masakr několika tisíc protestantských usedlíků. Katolická vrchnost rychle ustanovila Irskou konfederaci (1642-1649), která po intervenci Cromwellových vojsk (1649-1653) nakonec padla. Čtyřleté Cromwellovo tažení bylo nejbrutálnější částí této války. K jeho konci byla třetina irské předválečné populace mrtva nebo v exilu. Jako pomsta a trest za povstání z roku 1641 byla téměř veškerá půda katolíkům vyvlastněna a darována britským usedlíkům. Několik zbylých domorodých vlastníků půdy bylo přesunuto do Connachtu.

    Po Velké revoluci 1688, když katolický Jakub II. opustil Londýn a anglický parlament ho nahradil za Viléma Oranžského, stalo se Irsko hlavním bojištěm. Nejbohatší irští katolíci podpořili  Jakubovy snahy anulovat konfiskace půdy, avšak proti nim stáli protestanti podporovaní Vilémem, kteří si chtěli svůj majetek zachovat. Jakub s Vilémem pak o Irsko bojovali. Ve slavné bitvě u Boyne (1690) byly Jakubova vojska poražena a jakobitský odpor skončil po bitvě u Aughrimu v červenci 1691.

    Sílící irský antagonismus vůči Angličanům kvůli neuspokojivé ekonomické situaci v 18. století narůstal. Protestantští vlastníci půdy, kteří na svých pozemcích byli skoro pořád nepřítomní, spravovali svá panství značně neefektivně a potraviny, jež byly vypěstovány, byly určovány především pro export a teprve až pak pro domácí trh. Situace se zhoršila po dvou velice chladných zimách, po nichž následoval Velký irský hladomor (1740-1741), kvůli kterému umřelo kolem 400 tisíc lidí. Přesto bylo 18. století oproti předešlým dvěma velice klidné a navzdory hladomoru se populace zdvojnásobila na 4 miliony lidí.

    Na konci 18. století se mnoho irské protestantské elity vrátilo do své domoviny. Parlamentní frakce vedená Henrym Grattanem agitovala za výhodnější obchodní vztahy s Anglií a volala po rozsáhlejší legislativní nezávislosti irského parlamentu. I když bylo mnoha žádostem vyhověno, katolíci se stále nemohli stát členy parlamentu. Někteří, inspirováni Velkou francouzskou revolucí, zformovali militantní Společnost spojených Irů, která měla svrhnout britskou vládu a ustanovit nesektářskou republiku. Jejich aktivity kulminovaly během irské rebelie v roce 1798, která byla korunou krvavě potlačena. Odpovědí na povstání byl Akt unie (1801), který zrušil irskou samosprávu a dal vzniknout Spojenému království Velké Británie a Irska. Součástí dohody o unii byla emancipace katolíků, která měla odstranit diskriminaci proti katolíkům, presbyteriánům a dalším. Avšak král Jiří III. podnikl značně kontroverzní krok a toto zamítl.

    Na konci první poloviny 19. století (1845-1849) přišel druhý Velký hladomor, který kromě hladu způsobil i masovou emigraci. Z Irska, které mělo před hladomorem přes 8 milionů obyvatel, jich uprchlo tolik, že ke sčítání lidu v roce 1911 jich bylo pouhých 4,4 milionu.

    V 70. letech 19. století se opět stala aktuální otázka irské samosprávy, ale teprve až na konci 19. století byl představen akt o irské vládě, který poprvé v historii dal demokratickou kontrolu lidmi voleným hrabským koncilům.

    19. století znamenalo i rozepři ohledně aplikaci tzv. Home Rule, kdy irští nacionalisti stáli proti irským unionistům (ti, kteří chtěli zůstat v unii s Velkou Británií). Většina ostrova byla nacionalistická, katolická a agrární, avšak severovýchod byl převážně unionistický, protestantský a industrializovaný. Unionisté se obávali ztrátou moci nad bohatým a převážně agrární katolickou částí ostrova. Nacionalisté zase věřili, že by napořád zůstali pouze druhořadými občany bez možnosti samosprávy. Z těchto dvou táboru se vynořily dvě soupeřící sektářské organizace – protestantský Orange Order a katolický Ancient Order of Hibernians.

Vášnivé 20. století

     V září 1914 britský parlament konečně přijal třetí akt tzv. Home Rule, který zajišťoval vznik irské samosprávy, avšak přechod tohoto zákona v praxi byl po dobu války pozdržen. Aby po válce skutečně došlo k implementaci zákona, irští nacionalističtí vůdci a IPP (Irská parlamentní strana) podvedením Redmonda podporovali válečné úsilí Dohody.  Období let 1916-1921 se vleklo ve znamení politicky motivovaného násilí a nepokojů. V dubnu roku 1916 se rozhořel oheň Velikonočního povstání, které bylo neúspěšným pokusem dosáhnout irské nezávislosti. Po válce irská republikánská armáda (armáda nově vyhlášené Irské republiky) chtěla s Británií vyjednávat pouze o kompletní nezávislosti. Následovala irská válka za nezávislost (1919-1921). V roce 1920 byl přijat akt, který ostrov dělil na Severní Irsko a Jižní Irsko. V červenci 1921 se irská a britská vláda dohodly na příměří. Irská republika byla zrušena a vznikl Irský svobodný stát, samosprávné dominium Velké Británie. O rok později britský i irský parlament ratifikovaly smlouvu, která zajistila nezávislost šestadvaceti hrabství Irského svobodného státu (ten se v roce 1937 přejmenoval na Irsko a roku 1949 se deklaroval republikou) a šest hrabství Severního Irska zůstala součástí Spojeného království.   

     Roky 1922 a 1923 byly poznamenány další občanskou válkou, v níž Irský svobodný stát porazil irskou republikánskou armádu (IRA). Důsledky války jsou v irské politice patrné dodnes hlavně mezi dvěma vedoucími politickými stranami Fianna Fáil a Fine Gael.

Následující desetiletí, ve kterém se zrodila Velká hospodářská krize, bylo neblahé kvůli přibývajícím státům s diktátorskými režimy. Oproti tomu si Irsko zachovalo svoji demokracii a bylo v důsledku nízkých vládních výdajů ekonomicky solventní. Trápila ho ale vysoká emigrace a nezaměstnanost. Populace klesla na pouhých 2,7 milionu (census z roku 1961).

    Římskokatolická církev měla ve státě po většinu jeho historie velký vliv a byla příčinou konzervativní politiky, která zakázala například rozvody, antikoncepci, potraty, pornografii a množství filmů i knih se muselo podrobit cenzuře. K tomu všemu církev kontroluje většinu státních nemocnic, škol a je jedním z největších poskytovatelů mnoha sociálních služeb.

    Po rozdělení Irska v roce 1922 bylo 92,6% obyvatel Irského svobodného státu katolického vyznání a 7,4% byli protestanti. Do roku 1960 se počet protestantů snížil o polovinu. Jednou z příčin protestantské emigrace byl pocit nesnášenlivosti ze strany katolíků.

     Za války bylo Irsko neutrální a to ho ušetřilo většiny válečných strastí, ale mnoho desítek tisíc Irů se dobrovolně přihlásilo do britské armády. Ani neutrálnímu Irsku se nevyhnulo jídlo a uhlí na příděl. Čtyři roky po válce se Irsko prohlásilo za republiku a opustilo britský Commonwealth. Právě v 60. letech za premiérování reformistického Taoiseache Irsko prodělalo důležité ekonomické změny a v roce 1973 se společně s Velkou Británií stalo členem Evropského hospodářského společenství. Po překonání ekonomické krize v 70. letech byly v 80. letech přijaty hospodářské reformy, které z Irska udělaly jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě, do které začala proudit masová imigrace. To mu vyneslo přezdívku Keltský tygr. Irská společnost se mezitím za tu dobu relativně liberalizovala. Byly povoleny rozvody, homosexualita přestala být trestným činem a v omezené míře byly povoleny i potraty.

Severní Irsko

     V letech 1921 – 1971 byla u moci vláda Ulsterské unionistické strany (Ulster Unionist Party), její první ministerský předseda James Craig hrdě prohlásil, že tvoří „protestantský stát pro protestanty“. Diskriminace nacionalistické minority vedla ke konci 60. let k založení Severoirské asociace pro občanská práva (Northern Ireland Civil Rights Association). Na to následovala tvrdá reakce konzervativních unionistů, která vyprovokovala občanské nepokoje. Pro obnovení pořádku byly v zemi rozmístěny britské vojenské jednotky. Nepokoje přesto pokračovaly a násilí několika paramilitárních soukromých armád si vyžádalo smrt více jak tří tisíc mužů, žen a dětí.

    Pro příštích sedmadvacet let byla ustanovena přímá správa státu vedená státním tajemníkem pro Severní Irsko. Během 70. let se Britové snažili vypořádat s Irskou republikánskou armádou a i když se násilnictví ze strany IRA snížilo, nebylo dosaženo žádného dalekosáhlejšího vojenského vítězství. Nakonec 28. července 2005 IRA oznámila konec svých vojenských aktivit a 25. září 2005 mezinárodní zbrojní inspektoři dohlíželi nad jejím naprostým odzbrojením.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org

zpět