Bitva u Slavkova: v předvečer výročí

Vlak, sestavený z vagonů různé minulosti, vyrazil z bratislavského Hlavního nádraží krátce po poledni. Ve středu soupravy nechyběl restaurační vůz, vedlejší byl ve společenské úpravě s bufetem, nejvíce pozornosti však poutaly historické salónní vozy, podle nápisů zřejmě maďarského a italského původu. Nevím, jaké počasí panovalo na Moravě před 205 lety, nás však čekalo husté sněžení, jež v našich končinách většinou znamená kalamitu na cestách, takže do cíle jízdy jsme dojeli s opožděním, už za tmy. Cesta vedla přes Brno do stanice „Křenovice – horní nádraží“, vzdáleném jen pár kilometrů od Slavkova u Brna.

Ne však proto, že by ve Slavkově nebyla železniční zastávka, ale právě v Křenovicích měly rozložen tábor některé vojenské jednotky, jež sem přicestovaly, aby si výročí slavné bitvy připomenuly v dobových kostýmech přímo na místě bojů. Podle dochovaných zápisů právě v této obci se před bitvou nacházel hlavní stan velení rakousko-ruských vojsk. Několik zástupců vojenské jednotky v starobylém odění čekalo účastníky historického vlaku přímo na nádraží s ukázkou vojenského výcviku, včetně souboje muže proti muži. Celé toto historické „entrée“ ukončil opakovaný výstřel z polního děla.

Následně jsme navštívili polní tábor v nedalekém hostinci, upraveném do historické podoby, kde nás „markytánky“ v dobových uniformách a oděvech přivítaly horkým čajem. Označení „markytánka“ je podle některých pramenů odvozeno od jména mučednice sv. Markéty (Markyty, patronky rodících žen), jejíž rány se samy do druhého dne zahojily. Podle jiných pochází z německého slova „marktfrau“, čili trhovkyně neboli obchodnice, jež vojsko zásobovala vším potřebným na přežití (ve francouzštině „la vivandiere“).

Nad ohněm se na rožni opékalo selátko, nechyběly ukázky zručnosti vesnického kováře a jiných řemeslníků, kteří se vojákům starali o zbraně, vozy, oděv, obutí a další potřeby. Naše cesta měla vést k Mohyle míru na návrší uprostřed polí k místu bývalého bojiště. Ta však byla pro množství nového sněhu téměř nedostupná a tak – i s ohledem na naše zpoždění – přistavené autobusy zamířily přímo na zámek ve Slavkově, kde nás kromě prohlídky zámku očekávala i večeře v podobě guláše „v dělové kouli“, tedy v bochníku chleba.

Slavkov čili Austerlitz

Zasněžené městečko nás vítalo doslova atmosférou zimy, jakou známe z obrázků Josefa Lady – všude hromady sněhu, veselící se děti na sáňkách na malém vršku pod hradbami, do zelena zářící strom na náměstí před zámkem. A téměř na každém kroku postava v historické uniformě francouzské, rakouské či ruské armády. Na zámku jsme dokonce potkali „živého Napoleona“, jenž bez ohledu na pokročilou hodinu ochotně zapózoval návštěvníkům. Spolu s dalšími postavami v několika jazycích dolaďovali poslední detaily scénáře vzpomínkových slavností na následující den. Podle vyjádření organizátorů na druhý den očekávali až 1200 nadšenců vojenské historie, a to nejen ze zemí, jejichž národy bojovaly v památné bitvě u Austerlitz. Pro ty, co ve škole nedávali pozor nebo už dávno zapomněli na školní lavice, případně ani nečetli (nebo neviděli některou z jeho filmových verzí) slavný román Lva Tolstého „Vojna a mír“, pár slov na lepší pochopení, o čem je řeč.

V bitvě „tří císařů“ bojovala Napoleonova „Grand armée“ (Velká armáda), jež krátce před tím dobyla Vídeň, proti vojskům rakouského císaře Františka II., jimž přispěchaly na pomoc jednotky ruského cara Alexandra I., vedené legendárním vojevůdcem Michailem Ilarionovičem Kutuzovem. Bitvu, jež vstoupila do dějin i jako ukázka vojenského strategického umění, sám Napoleon označil názvem „Austerlitz“ podle zámku ve Slavkově na tehdejších rakouských mapách. Zámek údajně před bitvou navštívili dva spojenečtí císaři a po bitvě v něm přespal sám Napoleon (nikoli však na knížecí bílé posteli, jež patří k atrakcím zámecké prohlídky, ale na svém polním lůžku). Dne 6. prosince 1805, tedy čtyři dny po bitvě, na zámku zplnomocněnci francouzského a rakouského císaře podepsali příměří.

Název Austerlitz se tak dostal nejen do učebnic historie, ale například i do názvů ulic nebo jednoho z pařížských nádraží (Gare d’Austerlitz). Vítězství francouzské armády u Slavkova nakonec potvrdilo podepsání tzv. Pressburgského míru 26. 12. 1805 – v Bratislavě ho připomínají kamenné desky v průčelí vstupu do Primaciálního paláce. Tento dokument pro habsburskou monarchii znamenal kromě finanční i ztrátu některých území (např. Benátky, Istrie a Dalmácie připadly Italskému království).

V bitvě u Slavkova Napoleon ztratil asi 7000 příslušníků své 67 tisícové armády, zatímco na straně početnějšího rakousko-ruského vojska (85 000 mužů) padlo okolo 27 000 vojáků. Tato smutná čísla připomíná právě Mohyla míru, mimochodem jeden z prvních „mírových“ památníků na světě, pozoruhodná i svou architekturou (Josef Fanta). Na její návštěvu si však vyberte lepší počasí než bývá začátkem prosince ...

Text a foto: Jiří Výborný