Historie

     Starověcí Řekové nazývali tento ostrov Kurnos, ovšem samotné jméno Korsica (Corsica) je latinského původu. Herodotos ve svých dějinách užil označení Kyrnos, proč tomu tak učinil, nikdo neví. Ví se však, že řecká noha na ostrov vstoupila patrně v první polovině 6. století, jelikož v roce 566 př.n.l. bylo založeno město Aleria.

     Proti nim se ale spojili Etruskové a Kartaginci a z ostrova je vypudili. Po několik následujících století Korsice dominovali Etruskové a aliance s Kartaginci znamenala, že během punských válek stáli proti Římu. Římané získali ostrov pod svoji kontrolu ve třicátých letech 3. století př.n.l. Postupně na něm získali silný vliv, kolonizovali pobřežní oblasti, pronikali do vnitrozemí a obyvatele polatinštili. Korsika zůstala v římských rukou až po dobytí Vandaly v roce 430 n.l., přičemž roku 522 ostrov získala Byzantská říše.

    Po pádu Říma se Korsika stala snadným cílem dobyvatelů z celého Středomoří, kteří ostrov nelítostně plenili. Původní rozkvétající pobřežní osady byly zpustošeny a obyvatelé utíkali do hor, navíc vše ještě podtrhla epidemie malárie, jež vypukla v pobřežních bažinách. Ostrov Byzantincům „sebrali“ Lombardové a po nich se na něm usadili Arabové.

    Jedinou úlevou, která v tomto období přišla, bylo křesťanství. Misionáři začali konvertovat obyvatele v 6. století n.l. a vzali na starost blaho obyvatel – byli to oni, kdo požádali první italské republiky o ochranu a pomoc.

    Téměř po celý středověk kontrolovala Korsiku Pisa, ale na začátku renesance, roku 1282 – po bitvě u Melorie, Korsiku získal Janov. Ten si ji udržel po pět století, do roku 1755, kdy vznikla Korsická republika, jež vydržela pouhých devět let, protože v roce 1764 Korsiku koupila Francie.

Novověk

     V období osvícení ostrov konečně získal jistou míru samosprávy. Korsika se považuje za první zemi, která prošla osvíceneckou revolucí, přičemž ji předcházela pouze Anglie v předchozím století.Korsika se považuje za první zemi, která prošla osvíceneckou revolucí, přičemž ji předcházela pouze Anglie v předchozím století.

    Vláda Janova se Korsičanům v době 18. století rozhodně nezdála uspokojující. Janované chtěli pomocí svých pevností a strážných věží udržet nad ostrovem kontrolu. Ovšem skončili tak, že vládli pouze svým pevnostem a strážním věžím. Z řad emigrantů v Itálii totiž vystoupil skutečný obhájce korsické samostatnosti a totiž Pasquale Paoli – generál a patriot, který bojoval proti Janovu a posléze Francii tak, že si vysloužil přezdívku Il Babbu di a Patria (otec národa). V roce 1755 vyhlásil Korsickou republiku. Tvrdí se, že jeho korsická ústava byla později použita jako vzor pro americkou ústavu. Paoli mimo jiného založil i první Korsickou univerzitu.

      Když Janov zjistil, že jeho pokusy zbavit se Paoliho jsou marné, roku 1764 podepsal s baronem de Choiseul tajnou dohodu, v níž ji baron ve jménu Francie měl koupit. Janov nenápadně vyměnil své jednotky za francouzské. Po ukončení všech příprav byla Korsika veřejně předána Francii a baron de Choiseul do čela ostrova dosadil prokorsického Buttafuoca. Ostrov se vzbouřil, Paoli začal partyzánskou válku proti čerstvým francouzským jednotkám, ovšem byl poražen a byl nucen odejít do vídeňského a posléze londýnského exilu.

      Když vypukla první světová válka, začali spojenecky naladění Korsičané horlivě narukovat a to tak, že každý šestý Korsičan byl v armádě. Z Korsiky se stalo odkladiště válečných zajatců, kteří byli využíváni pro práci v lesích a zemědělství. Za druhé světové války si Korsiku začal nárokovat Benito Mussolini, který tam vyslal téměř stotisícovou armádu, avšak po německém obsazení Francie a vzniku vichistické Francie, dostala se Korsika pod její kontrolu. V září 1943 byla Korsika osvobozena francouzskými jednotkami v rámci operace Vesuv. Ostrov se v roce 1944 stal jedním obrovským spojeneckým letištěm a rovněž byla základnou pro operaci v rámci invaze do jižní Francie.

      V posledních desetiletích se Korsika rozvinula jako turistická destinace, takže ji mnoho lidí z okolních zemí vyhledává rovněž jako zdroj pracovních příležitostí.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org

zpět