Státní opera Praha - Česká republika

Kam na výlet? Na  hrady a zámky? Na koupaliště? A co třeba jeskyně a v zimě lyžařská střediska? Místa vhodná pro relax i aktivní odpočinek, sport i poznávání, vše najdete v těchto rubrikách.  Podrobně máme zpracovaná i výletní místa na Slovensku, podívejte se zde.

Státní opera Praha

Typ lokality: Památky

Kontinent: Evropa

Stát: Česká republika

Lokace: Praha

U řeky: Vltava

Státní opera Praha je divadlo s baletním a operním souborem sídlící v Praze. Patří vůbec k nejvýznamnějším hudebním scénám v Evropě. Roku 1888 bylo toto divadlo otevřeno pod názvem Nové německé divadlo a působila zde řada věhlasných umělců na světové úrovni jako třeba Enrico Caruso, Richard Strauss, Lilli Lehmann, Jan Skalický nebo třeba Eva Urbanová. Divadlo získalo dnešní jméno "Státní opera Praha" až roku 1992, kdy se po půl století dostala ze svazku s Národním divadlem.

Historie

Toto divadlo bylo neprávem, i když pochopitelně, vždy ve stínu Národního divadla. V 19. století, kdy divadlo bylo založeno, byla v Praze poměrně početná německá menšina. Zrození Národního divadla roku 1883 způsobilo to, že německá menšina zatoužila také po svém sídle. Dne 4. února 1883  byl tak ustanoven Německý divadelní spolek, jehož cílem bylo shromáždit finanční prostředky na stavbu divadla. Architektonické plány vypracovala vídeňská firma Fellner und Helmer. A vedení stavby se zhostil architekt Alfons Wertmüller. Nové německé divadlo se může z hlediska historické kontinuity považovat za jednoho z legitimních předchůdců dnešní Státní opery Praha. Svým prostorným hledištěm stejně jako svou neorokokovou výzdobou patří tato divadelní budova k nejkrásnějším v Evropě.

Vedení Nového německého divadla zahájilo činnost 5. 1. 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, ředitelem byl zvolen dosavadní ředitel Stavovského divadla Angelo Neumann. Neumann získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. S větším či menším úspěchem pokračovali ve vedení Nového německého divadla i Neumannovi následovníci: Heinrich Teweles, Leopold Kramer, Robert Volkner a Paul Eger. Za vedení Angela Neumanna se Nové německé divadlo stalo operní scénou mezinárodního významu, jehož dramaturgie obsáhla nejvýznamnější díla soudobé opery od takových autorů jako byli Ernst Křenek, Paul Hindemith, Erich Woldgang Korngold nebo Franz Schreker, ale i opery pražských německých skladatelů, jako třeba Fidelio Friedrich Finke, Theodor Veidl či Hans Krása.

Předválečná a poválečná léta

30. léta naopak znamenala vzestup nacismu v Německu a většina tamních umělců, kteří nesouhlasili s režimem nebo nebyli z rasových důvodů už vyhovující, se uchýlila do Prahy. Vývoj politických událostí krátce před podepsáním Mnichovské dohody, klesající návštěvnost a s tím spojené finanční problémy, vedly Německý divadelní spolek k rozhodnutí ukončit v září 1938 činnost divadla. O budovu projevil zájem československý stát. Dříve než stačilo dojít k odkoupení nemovitosti, tak tomu nacistická okupace Československa 15. 3. 1939 zabránila. Divadlo pod novým názvem Německá opera sloužilo pro politická shromáždění NSDAP a k příležitostným pohostinským představením souborů z Říše. Teprve v sezoně 1942/1943 byl ustaven nový operetní soubor, v následující sezoně zde hrála evakuovaná Duisburská opera. Avšak od 1. 9. 1944 až do skončení války byla všechna divadla uzavřena.

Až v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou, Václavem Kašlíkem a Antonínem Kuršem založila Divadlo 5. května, se opět začalo hrát. První operní premiérou se stali Smetanovy Braniboři v Čechách, to se psalo datum 4. 9. 1945. Po jedné sezoně si činohra našla jiné působiště a operní a baletní složka se osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií, včetně ohlasů ze zahraničí, a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila druhá významná etapa v životě divadla. Od listopadu 1949 byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo.Významné místo zde zastával balet. Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání. Kromě toho, pro své velké technické možnosti, bylo divadlo užíváno především pro hostování zahraničních operních, baletních a činoherních souborů a a na jeho prknech stála celá řada světových operních hvězd, které do Prahy přijely.

Po sametové revoluci

Po sametové revoluci roku 1989 se zde objevilo úsilí o znovunabytí nezávislosti Smetanova divadla, tyto hlasy byli vyslyšeny a 1. 4. 1992 byla zřízena Státní opera Praha jako samostatný právní prvek. Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč. Nový styl práce a zdůrazňovaná orientace na tradice Nového německého divadla se nesetkávaly vždy s porozuměním. Karel Drgáč tak musel vybojovat řadu bitev, aby vyhrál válku o existenci Státní opery, a zároveň prohrál svou vlastní, když po uplynutí jeho tříletého funkčního období v roce 1995 vyhrála konkurz na post ředitele mezzosopranistka Eva Randová, ale ani tato pěvkyně se zkušenostmi z nejpřednějších světových scén se posléze nevyhnula kritice svého způsobu vedení divadla. Její nástupce Daniel Dvořák v mnohém navázal na Karla Drgáče.

Současnost

Státní opera Praha ročně uvede jedno, maximálně dvě díla progresivní dramaturgie, většinu repertoáru tvoří inscenace často staré několik desetiletí. Ty nejsou zachovávány pro svou kvalitu, jako např. ve Vídeňské státní opeře, kde lze navštívit i díla stará padesát let, ale zejména z ekonomických důvodů. Státní opeře Praha se tak dlouhodobě daří držet vysokou soběstačnost, což opakovaně zdůrazňuje, a to nejen ve svých výročních zprávách. Otázkou zůstává, zda by operní dům neměl mít jiné priority.

Text: Václav Zamba

Foto: Google