ČR: Zámek Loučeň - místo, kde to žije - VIDEO

Kdo by v Loučeni hledal polorozpadlou ruinu s provlhlými zdmi s atmosférou starobylého sídla tehdejší mocnosti, ten by byl zřejmě zklamán. Princezny toužící po přepychu by se tam ale naopak cítily jako ryby ve vodě.

Pravidelně se zde konají zámecké slavnosti u všech možných příležitostí - svátek matek, Svatohubertské slavnosti, Hradozámecká noc... křesty, mumraje, karnevaly.

Bude se vám tu líbit. Všechno na zámku i jeho okolí je „vymazlené“ do detailu. Počínaje vstupním vestibulem a vlastně vším, co vás na první pohled zaujme. Ke vstupence dostanete plánek a tak se můžete směle rozběhnout po upravených zahradách plných bludišť, altánků a stánků s trdelníkem nebo zmrzlinou.  

Brány zámku Loučeň zůstávají svým návštěvníkům otevřené téměř nepřetržitě. Jen v zimě je doba, kdy je možné do zámku nahlédnout, o něco zkrácená. V Loučeni zřejmě utratíte, co můžete, ale bude to stát za to. Prohlídka, která bývá na zámcích zábavná jen díky obrovským klouzavým bačkorám, se v Loučeni promění ve  skutečně poutavou a poučnou procházku po zámeckých komnatách, kdy vám dveře otevírá komorník Jeho jasnosti nebo dokonce samotná paní kněžna.

Ztraceni v zámeckých labyrintech

Nemusíme připomínat, že zámek Loučeň je především místem pro nekonečné romantiky. Procházky po rozlehlém zámeckém parku plného labyrintů a bludišť zůstávají tím největším lákadlem hlavně pro děti nebo začínající dvojice, kterým chvilkové zabloudění mezi keříky nebo trávou významně pomůže zkrátit případné trapné momenty mlčení. A takových chvilek může být v jedenácti labyrintech a bludištích, navržených Angličanem Adrianem Fischerem, nesčetně mnoho. Nenápadně ztratit se dá v uličkách tisu nebo buxusu. Hůř už to půjde v bludišti z kamení nebo trávy, kde se sotva schovají vaše kotníky.

Zajímavou výzvou může být třeba písmenkový labyrint, kde vás do jeho středu zavedou písmena kopírující text písničky „Jede, jede poštovský panáček“. A píseň o pošťákovi pochopitelně není žádnou náhodou, ale má přímou spojitost s rodem tehdejších vlastníků zámku Thurn – Taxisů, mj. také zakladatelů evropské pošty.  

Loučeň a Taxisův příkop

Spojitost s nejtěžším skokem Velké pardubické steeplechase - Taxisovým příkopem a rodem Thurn – Taxisů není náhodná. Hned první ročník slavného dostihu totiž vyvolal vášnivé diskuse všech šlechticů, kteří byli s koňmi odjakživa spojeni. Nejostřejší debata se strhla kolem nejobávanějšího - tehdy Tribunního skoku, dnes Taxisova příkopu.

Roku 1874, kdy odstartoval první ročník tohoto dnes prestižního dostihu starého kontinentu, se na start se svým koněm postavil taky princ Egon Thurn – Taxis, kterého ale obtížný kurz od další účasti v závodu odradil. On sám v Pardubicích už nikdy startovat nechtěl, ale přesto loboval za zachování těch nejtěžších skoků. Prý dokonce pronesl: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“ Interpretací jeho výroku existuje několik. Možná jen jinými slovy, ala každá směřuje k tomu samému – k zachování Tribunního skoku. Ať už princ prohlásil co chtěl, musel to udělat dost výrazně, protože po 18 letech dostal čtvrtý skok kurzu Velké pardubické jeho jméno – Taxisův příkop.

Jak už to u zámků bývá i ten loučeňský vystřídal řadu majitelů. Před Thurn-Taxisy byli nejvýznamnější z nich Valdštejnové, kteří na tamní panství přišli roku 1623.

Text/foto/video: Klára Svobodová