Milovice: ruská Amerika - VIDEO
Ještě v roce 1991 byla ve městě kousek od Lysé nad Labem hlavním dorozumívacím jazykem ruština. Nápisy v azbuce najdete v Milovicích ještě teď. Rusy, podle vysloužilého majora a bývalého místostarosty Milovic, také.
Ruští vojáci se do Milovic nastěhovali v roce 1968. Postupně se za nimi přesunuly také jejich manželky s dětmi a zřejmě i dalším příbuzenstvem. Oficiální čísla o jejich počtu se různí, vesměs se ale hovoří o pár desítkách tisíc přistěhovalců. Při pohledu na monstrózní opuštěné domy v Milovicích – Božím Daru je ale zřejmé, že Rusů zde muselo být mnohem víc. „Jeden byt obývaly vždycky dvě rodiny. Kuchyň a koupelnu měly společnou. Tamhle stála škola,“ ukazuje na rozpadlou budovu vysloužilý major a bývalý místostarosta Milovic Aleš Kubeš. V 70. letech si tam Rusové vystavěli čističku odpadních vod pro 80 tisíc lidí, což podle Kubeše vypovídá o jejich skutečném počtu.
Oficiální pitky se konaly na neoficiálních místech
Prostornému dlážděnému milovickému náměstí, přes které kdysi pochodovali vojáci, dominuje „Dům oficírů“. Dneska by tam nejspíš žádný důstojník nezavítal. Obří kulturák chátrá. Ještě před dvaceti lety se tam ale s velkou slávou vítali nejvyšší vojenské „šajby“ z Moskvy. „Tady na těch schodech měli červený koberec a mozaika na stěně, je vůbec největší v Evropě,“ popisuje dosud jasně patrné stopy Rusů Kubeš. Ty pořádné večírky se podle něj ale konaly doma.
Aleš Kubeš prožil v Milovicích celý svůj život, dnes je mu třiaosmdesát. Přestože je profesionální voják a má dril v krvi, s Rusy měl prý jen samé potíže. „Opilí vodkou se potáceli městem a naše děti kvůli tomu nemohly spát. Kšeftovali se s vším možným, třeba s benzínem, potravinami, vodkou nebo cigaretami. Jednou mi dokonce ukradli auto,“ ukazuje na béžovou škodu 120, ještě s kulatými světly. Od té doby, co mu jí pak jeden ruský důstojník přišel vrátit, jí radši parkuje v garáži, jejíž stěnu zdobí stará vojenská mapa Milovic a okolí.
Apokalypsa jménem Milovice - Boží Dar
Procházku kdysi hustě zalidněným sídlištěm Boží Dar provází nepříjemné pocity. Vymlácená okna, vchody do bílých paneláků prorůstají stromy. Obří stavby demonstrují to, jak silné bylo přátelství mezi českými a sovětskými soudruhy.
Tapety ze stěn léta neobývaného pokoje pomalu padají dolů. Z jejich druhé strany je vidět novinový papír popsaný ruskou azbukou. Z vlhkých zdí se odlupují silné vrstvy nátěru. „Rusové pořád natírali. Nanášeli jednu vrstvu na druhou. Dělali to skoro pokaždé, když se někdo nový přistěhoval,“ vysvětluje Kubeš. Veškerý materiál na výstavbu obřích domů pochází z Ruska. „Tehdy sem přijížděly nákladní vlaky plné železobetonu.“
Sbohem Ameriko
Z obrovských bílých panelových domů se vytratil život s posledním ruským rychlíkem směr Moskva. O jejich odsun se až dva roky po revoluci zasloužil rocker a tehdejší poslanec Národního shromáždění Michael Kocáb. „Rusové to tady milovali. Milovice pro ně bylo něco jako pro nás Amerika. V den, kdy z města odjel poslední Rus, jsem se šel podívat do míst, kde bydleli a našel ještě teplé jídlo na sporáku. Věděli, že musí odjet, ale nechtěli tomu věřit,“ vzpomíná důstojník ve výslužbě. Konec ruské mise provázel totální chaos. S sebou domů si chtěli odvést všechno, co si tu kdy nahromadili. To, co nemohli sbalit, se na poslední chvíli snažili prodat.
Text: Klára Svobodová
Foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek