Okoř: smutná historie, radostná budoucnost
Ve vesničce Okoř žije jen pár desítek obyvatel. Evidentně se mají dobře. Upravené domy, posekané zahrádky a za bránou fotbalového hřiště se majestátně tyčí hrad Okoř. „Já to tady mám moc rád, jen v létě, je tu trochu víc lidí,“ usmívá se starší pán, který tam žije už léta. Za jeho zády si vítr pohrává s bílou páskou s varovným nápisem nevstupovat. Stejnou jako při svých akcích používají policisté. Jenže tahle páska je tu kvůli dětem, které se formou hry pokoušely dobýt „Pohádkový hrad“. Právě kvůli nim v podhradí zaparkovala taky pouť.
Na hradě Okoři, světla už nehoří aneb jak to na Okoři chodí……
Přestože je Okoř historickým dědictvím nás všech, jeho správu má od roku 1948 na starosti stát. A jak známo státu se musí platit. V případě Okoře 55 korun za dospělého, 35 za dítě, důchodce nebo studenta. Klíč od hradu visí v pokladně. Hradní bránu odemyká výhradně pokladní, která vám kromě papíru s historickými informacemi o Okoři ještě stanoví půlhodinový limit na průzkum trosek. Vrátí se pro vás na minutu přesně.
…..a kdysi chodilo
Mezitím máte spoustu času „prošmejdit“ zákoutí hradu, který kdysi nechal vystavět někdo, jehož totožnost historikové přesně nezjistili. Ve svých spekulacích se ale nejčastěji shodují na jménu Františka Rokycanského, tehdejšího pražského zbohatlíka a číslu 1359, jako roku výstavby resp. přestavby. Podle odborníků totiž Okoř stála na svém místě ještě o něco dříve. Rod Rokycanských za neobjasněných okolností vyklidil Okoř roku 1390. Pak se v jeho zdech střídal majitel za majitelem.
Okořské ruiny má ale nejspíš na svědomí někdejší Studijní nadační fond v Tuchoměřicích, který o hrad přestal pečovat. Roku 1878 se v kapli kvůli havarijnímu stavu přestaly konat bohoslužby. Tři roky poté se pak zřítila její klenba. Krátce na to si hrad vzali „na starost“ místní, pro které se Okoř stala výhodným zdrojem stavebního materiálu. Dnes se ti samí místní, jen o něco později, snaží, aby jim hrad sloužil i přesto, v jakém stavu je. Každoročně tam pořádají stále populárnější hudební festival „Okoř“, postarali se o to, aby bylo kde zaparkovat a aby zdejší hospody nebo cukrárny měly úroveň. Cedule „Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš,“ na okraji obce se dá v kontextu popsaného chápat jako varování těm, kteří by snad měli nějaké nekalé úmysly.
Možná, kdyby tehdejší místní měli jen trochu kolektivní zodpovědnosti jako ti dnešní, mohli mít Češi další Křivoklát. Možná.
Text: Klára Svobodová
Foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek