ČR: Slavkovský les - Andělská Hora a Šemnická skála

Slavkovský les leží ve východních Čechách na jih od Karlových Varů. Jedná se o silně zarovnané pohoří, ve kterém nejvyšší nadmořské výšky 983 m dosahuje vrch Lesný, ležící v jeho jihozápadní části poblíž Lázní Kynžvart. Pohoří, které patří k našim chráněným krajinným oblastem, je tvořeno převážně žulou. Průměrné roční teploty se podle nadmořské výšky pohybují mezi 5 a 6,5 °C. Oblast patří z větší části do povodí řeky Ohře, z menší části pak do povodí řek Mže a Střely.

V rámci našeho výletu jsme navštívili pouze severní výběžek této krásné krajiny. První zastávkou byla obec Andělská Hora, ležící asi 10 km od Karlových Varů. Zde jsem na návsi zaparkovala auto a spolu s mými dvěma společníky Milanem a Kubou vyrazila vzhůru na kopec ke zřícenině místního gotického hradu, nazvaného stejně jako vesnice Andělská Hora (Engelsberg). Počasí, převážně na focení, nebylo úplně nejvhodnější, myslím si ale, že vzhledem k ročnímu období jsme měli docela štěstí. Nepršelo, nesněžilo a trocha chladu a bahna nás v tuto chvíli rozhodně nedovedla odradit.

Vydali jsme se tedy stezkou po zelené turistické značce vstříc nevysokému znělcovému vrcholu (717 m n.m.). Prolezli jsme kamenné ruiny, pokochali se sice poměrně zamlženým, ale i tak pěkným pohledem na okolní krajinu a bavili se tím, že jsme hledali místo, odkud by se dala nejvýše položená část zříceniny vyfotit, aniž by byl vidět vysílač, který jí jinak poměrně silně dominuje. A to i z dálky, jak jsme se později mohli přesvědčit. Když jsme byli dostatečně pokocháni, sestoupili jsme opět do vesnice a vyrazili směrem na další zajímavé místo, Šemnickou skálu, která také ještě patří do oblasti Slavkovského lesa.

Na okraji Andělské Hory jsme si přečetli na turistické informační tabuli pověst, kterak tu před mnoha a mnoha lety manželka jednoho hradního pána spolu s místními obyvateli svalila sudy se záhadnou tekutinou z kopce dolů, aby ho odradila od jeho vášnivé záliby v alchymii, kvůli které zanedbával své rodinné povinnosti. Kupodivu tato taktika zabrala. Ve drahách, kudy se sudy kutálely, už pak nikdy nevyrostl les a říká se jim od té doby radiální meze. Po těchto radiálních mezích jsme vedli svojí další cestu.

Když jsme seběhli z kopečka a přešli tak, alespoň na chvíli, ze Slavkovského lesa do Doupovských hor, pokračovali jsme po žluté značce na hranici vojenského újezdu Hradiště a dále podél ní. Cesta byla chvílemi jedno velké bahniště, ale to nikomu příliš nevadilo. Snad kromě momentu, kdy jsem do louže plné bahna zabořila nohu tak, že mi hnědá voda přetekla přes okraje bot. Ale ani to nebyl velký problém, brzy jsem mokrou ponožku zahřála svým vlastním teplem a bylo zase dobře. Les byl v nižších polohách opravdu okouzlující, střídaly se v něm břízy a další listnáče s porosty smrků, pod kterými ležely nádherně zelené vrstvy mechu.

Když jsme vystoupili do trošku větších nadmořských výšek a pochodovali chvíli po silnici, všimli jsme si cedule, která upozorňovala na důvod, proč náhle les silně prořídnul. Důvodem byla vichřice Emma, která se prohnala přes Českou republiku 1. března roku 2008. Její přítomnost tu opravdu byla ještě hodně znát.

Když jsme dorazili k Šemnické skále, byl čas akorát tak na oběd. Vyběhli jsme tedy nahoru na skálu, usadili se, a v příjemné atmosféře s pěkným výhledem do okolí jsme spořádali kus vysočiny a chleba, které nám rozdal Milan. Po pauze na oběd  i na trávení a po zhotovení několika fotek jsme se s Šemnickou skálou rozloučili a přesunuli se ze Slavkovského lesa do rozrušeného stratovulkánu Doupovských hor.

Text/foto: Kristýna Bartůňková