Francie, Paříž VI. – milovaná i zatracovaná architektura

Po návštěvě katedrály Notre Dame jsme se plni zážitků a dojmů vydali po ulici Rue d 'Arcole a stejnojmenném mostě, spojujícím pravý břeh ostrova Cité s pevninskou částí města k další možná trochu méně známé dominantě této metropole - k městské radnici. Samotný most Rue d 'Arcole má zajímavou historii. Pojmenován byl podle bitvy u italského města Arcole, kde samotný Napoleon Bonaparte se svou armádou porazil tehdejší Rakousko. Zpočátku byl most visunutý a sloužil jen pěším, později ho nahradila kovová konstrukce, která byla časem zpevňována, protože docházelo k postupnému propadávání mostní stavby. V současnosti tvoří most jeden železný oblouk a vedle chodníků pro pěší jde jeho středem vozovka s neutuchajícím městským ruchem.

Radnice, místo rušných setkání
Kousek za tímto "památníkem" historie se nachází obrovské náměstí, jehož dominantu tvoří Pařížská radnice, která je ve francouštině nazývaná Hôtel de ville de Paris. Ještě než se dostaneme k samotné budově a její historii, popíšeme vám atmosféru náměstí.

Na stejnojmenném náměstí lidé jezdí z jednoho konce na druhý, zastavujíce se někdy pohledem na historický kolotoč, ze kterého se ozývá dětský smích. Úsměv na jejich tvářích vytvářejí i umělci, kteří všednost obyčejného pracovního dne mění prostřednictvím velkých Bublifukových bublin na zajímavý až hravý zážitek. Sledovat, jak jde pán v obleku a najednou se před ním objeví obrovská bublina, je vskutku zábavné. Opět se nám potvrdil fakt, že Paříž je městem nevyčerpatelných nápadů a atrakcí. Ale dost bylo našich pocitů a přejděme raději k samotné budově radnice. Ta je již od roku 1357 sídlem pařížské správy. Kromě toho se v budově nachází i výstavní prostor, ve kterém se pravidelně pořádají různorodé výstavy. Samotný prostor kolem budovy se stával často svědkem povstání, revolucí či novodobých demonstrací. Černým písmem se zapsalo hlavně povstání z roku 1871 nazývané "Pařížská komuna". Během něj se odehrával boj mezi buržoazií a socialisty, kdy radnice dokonce vyhořela. Naštěstí její funkčnost i krása byly obnoveny a dnes ji tak opět můžeme obdivovat. Fasáda budovy je novorenesanční a z větší části je inspirována původní architekturou. Zdobená je desítkami soch umělců, politiků, vědců, nebo průmyslníků.

Stavba naruby
Od radnice jsme se postupně přesunuli na rušnou ulici Rue du Renard, kde jsme už z dálky pozorovali jakousi na pohled divnou budovu. Když jsme popošli blíž, zjistili jsme, že se nacházíme u Národního centra umění a kultury George Pompidoua, které Pařížané nazývají zkráceně Centre Pompidou. Tato pompézní budova, která absolutně nezapadá do koloritu města, je muzeem moderního umění v Paříži. Budova hned po svém dokončení změnila postoj k tehdy stávajícím galeriím, které sloužily pro úzkou skupinu lidí, na jakýsi otevřený prostor pro každého. Stala se místem společenského života a spojení lidí a umění.

Tato pozoruhodná stavba vznikla v letech 1971 až 1977 a od svého vzniku až dodnes vyvolává rozporuplné reakce. Její tvůrci jsou architekti Renzo Piano a Richard Rogers. Celá stavba je postavena doslova naruby. To znamená, že všechny rozvody, klimatizace, výtahy či jiná technická zařízení budovy se nacházejí přímo na její fasádě a ne uvnitř budovy, kde bývají standardně skryté před očima návštěvníků. Také jednotlivé komponenty jsou barevně odlišeny, o co se postaral zase francouzský malíř Jean Dewas. Modrá na budově představuje vodu, červená eskalátory a výtahy, žlutá elektroinstalace a zelená vzduchotechniku​​. Takové jedinečné řešení připomíná letním pohledem rafinérii a ne budovu muzea. Na druhé straně v jejím nitru vznikl unikátní volný prostor variabilní pro široké využití.

Pařížané si na budovu časem zvykli, však i v případě Eiffelovy věže nebyly s její přítomností zpočátku spokojeni a dnes je symbolem města. Díky tomuto francouzskému pokrokovému myšlení je muzeum jednou z nejnavštěvovanějších staveb ve městě. Dokonce velký zájem o tuto dominantu způsoboval a dodnes způsobuje její poškozování. V samotném srdci budovy můžete najít muzeum moderních umění, referenční knihovnu, centrum průmyslového designu či centrum pro hudební a zvukový výzkum. Samozřejmě najdete zde i administrativní část, knihkupectví, kina, dětské koutky, nebo garáže. Ale samotné umístění a styl stavby je pro tuto novodobou dominantu i jistou zátěží, neboť mnozí turisté ji navštěvují jen z důvodu úchvatných výhledů na Paříž ze zasklených eskalátorů a ne kvůli jejímu vnitřnímu bohatství. Budova dodnes získává mnohá ocenění a např. i samotný architekt Rogers získal přívlastek člověka, který obrátil architektonický svět naruby.

Náš nesmírný obdiv si tato stavba jistě získala, i když místy jsme z ní měli smíšené pocity. Ještě stále nám zbývalo dost času, abychom budovu celou obešli a navštívili tak i její přilehlá náměstí. Ale o těch si popovídáme za týden.

Text a foto: Oskár Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová