Indonésie II.: Expedice 2011 – Jakarta, město plné života
Druhý den přišel pro nás Idong a vyrazili jsme do dopravního chaosu 12 milionového hlavního města země, která má 230 milionů obyvatel a 19. nejvýkonnější ekonomiku světa. Ve městě jsme viděli jak z podhoubí chatrčí a chudých domků vyrůstají mrakodrapy, byznys centra, nákupní centra. Připomínalo to prales, ve kterém z husté přízemní vegetace vyrůstají v boji o slunce obrovské stromy. Všude na každém místě se hemžilo množství lidí, cesty byly obestavěné malými obchůdky, kterých zde bylo minimálně milion. Prodávalo se v nich všechno co existuje, v každém bylo několik lidí, a otevřené byly snad nepřetržitě. Nakonec zavřít se většinou ani nedaly, přední stěna na nich chyběla. Od dopravního chaosu na silnici je někdy odděloval sotva metr a když se někdo rozhodl vytvořit další dopravní pruh, tak i méně. Neoplývaly pořádkem a dokonce jsme byli očitými svědky policejní likvidace takových obchodů při jedné cestě blízko centra. Některý z místních politických lídrů si dal boj s nimi do programu, alespoň tak nám to vysvětlil Idong.
Poznávání historie a místních chutí
Navštívili jsme památník národního osvobození se zobrazenými etapami národní historie a množstvím dětí. "Where are you from?" (Odkud jste?) procvičovali si angličtinu. "We are from Slovakia," (Jsme ze Slovenska) procvičoval jsem si ji také. Že Slovakia není žádný z blízkých ostrovů jim bylo jasné hned. Kde to ale může být, to se hádat neodvažovali. "Slovakia is a very small and nice country in the middle of Europe," (Slovensko je velmi malá a krásná země ve středu Evropy) pomáhal jsem jim. Ale raději jsem jim neřekl, že celá země má pouze 5 milionů obyvatel. Vždyť by to bylo méně než je polovina obyvatel Jakarty.
V národním muzeu nás čekaly základní informace o zemi: 17 508 ostrovů, 250 ras a jazyků, 230 milionů obyvatel, což bylo pro našince nepředstavitelné číslo. Prohlédli jsme si expozice, z nichž asi nejdůležitější byl člun z kmene stromu, pomocí kterého všechny ty ostrovy osídlili.
V přístavu jsme viděli, že cement se zde nakládá ručně a pak jsme navštívili kavárnu Cafe Batavia, postavenou v koloniálním duchu na hlavním náměstí koloniální éry. V minulosti toto náměstí sloužilo i na výkon trestů. I těch nejtěžších. Kavárna byla vyzdobena fotkami slavných osobností, které ji navštívili, mezi nimi i foto Václava Havla. Dali jsme si tam Java kávu a snažili jsme se chvíli cítit jako kolonialisté. Janka ve svém klobouku tyto časy náramně připomínala.
Večer jsme zašli na večeři do blízké restaurace. Dali jsme si výborná místní jídla a pochopili jsme, co jsou to feferonky. Dali nám je jako přílohu. Vzali jsme si kousek na talíře a opatrně snědli. Věděli jsme, co nás asi čeká a feferonky opravdu nezklamaly, opravdu byly pálivé. Tak jako u nás. Nic zvláštního. Zvláštní ale začalo být to, že pocit pálení se postupně neztrácel, naopak. Pochopili jsme, že místní feferonky jsou časovaná bomba. Pocit pálení nepřestával, stále se stupňoval, a na čelo vyrazil pot. Nebylo z toho úniku, nevěděli jsme, kam strčit hlavu, co udělat. Nakonec jsme to přežili a od té doby jsme měli před nimi opravdu respekt.
Co jsme zažili a viděli během cesty do Bandungu si můžete přečíst už za týden.
Text a foto: Stanislav Lupták
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek