Indonésie IX.: Expedice 2011 – Neobvyklá obydlí a drevařská zručnost obyvatelů Bali
Po dni vegetování v resortu u moře jsme nastoupili do mikrobusu, zapnuli klimatizaci a vydali jsme se na Bali, přesněji do jeho historického hlavního města - Ubudu. Základní pravidla dopravy, jak jsme je znali na Jávě, se nezměnily. A ani hustota dopravy. Stejně hustá byla i zástavba. Bali od severu k jihu měří necelých 120 km, od východu na západ asi 150. Myslím, že nedosahuje ani rozlohu západního Slovenska, a ještě jeho dost podstatnou část tvoří sopky a přírodní rezervace, a přesto podle posledního sčítání obyvatel tam žijí už 4 miliony lidí. Takže půda v obytné části je buď zastavěná nebo ji tvoří rýžová pole, ale ta jsou až dále na sever.
Zvláštní obydlí
Co se ale změnilo, byla architektura domů. Dům na Bali je pro nás opravdu zvláštní. Dá se za něj pokládat celá plocha, kterou rodina obývá. Od ulice je oddělena zděným plotem, který je přerušen vstupní branou. Brána nemá dveře, pouze postranní části, které musí být dost vysoké. Tím se zajistí, že zlí duchové se dovnitř nedostanou. Lidé a psi ano, pro ně je brána stejnou překážkou jako pro nás dveře bez dveří. Uvnitř je postaveno několik domků. Prvním je kuchyň, nemá okna ani komín, sporák tvoří ohniště. Celá výbava uvnitř kuchyně tomu odpovídá, je černá od kouře. Druhým domečkem je pak ložnice rodičů a dalším dětský pokoj. Na rodinné oslavy se používá další stavba bez stěn - něco jako náš altán. No a dost velkou část plochy obydlí vyplňuje rodinný chrám. Je to oplocená část s bránou stejného typu jako u vchodu do obydlí. Uvnitř jsou sochy rodinných bůžků, kterým je neustále potřeba přinášet oběti. Oběť je mistička s květinami a vonnou tyčinkou, ale i se zbytky rýže nebo jiné potravy. Oběti se nosí a ukládají všude. Je to asi důležité. Jeden z našich průvodců měl obětní misku i na přístrojové desce v autě.
Po cestě jsme se zastavili v jednom z takových domů. Kromě zmíněných staveb měl ještě i domek na rýži. Také byl beze stěn, rýže byla uskladněna rovnou pod střechou. A pod ní se líně povalovala nejnižší kasta, tedy pes domácí.
Neuvěřitelní dřevořezbáři
Po několika kilometrech jsme se zastavili v dřevořezbářské dílně. Viděli jsme při práci lidi, kteří seděli na zemi v tureckém sedu, nohama jak svěrákem si přidržovali kus dřeva a dlátem ho opracovávali. To by ještě bylo normální, to se dá. Mohu si vzít kus dřeva, po turecky si sednout, přichytit si ho nohama a opracovat ho. Co bylo skoro neuvěřitelné, byl výsledek takové činnosti. Dokonalé a neskutečně složité sošky Buddhy, Šivy nebo kohokoli a čehokoli jiného. Po paměti. Bez obrázků, náčrtků, projektů. „Dědí se to z otce na syna," řekl Mate, „a dělá se to po paměti." Pracovat bych tam nechtěl. S mojí pamětí.
Nákupy a relax po Balijsku
Dále nás očekávalo město Ubud. Bývalé hlavní město. Pobyli jsme tam krátce, pamatuji si obchody u cesty, milion lidí a Jarka si koupila halenku. A Maroš si koupil nožík v dřevěné pochvě, která byla z toho nejkrásnější. Aby s nožíkem nezaútočil na pilota, odebrali mu ho později na letišti v Singapuru.
Po dalších kilometrech jsme se dostali k poslednímu místu výletu - do Padangu. Vzali jsme brýle a ploutve a skočili do moře, které bylo 100krát krásnější než u našeho resortu. Rázem jsme se ocitli v akváriu. Ryby a rybičky všech barev, čistá voda. Bylo to krásné místo. Když jsem vyšel z vody, už mě tam netrpělivě čekala masérka, které jsem slíbil, že když vyjdu z moře, dám se promasírovat. Tak jsem se dal a protože můj příklad následovala i Jarka 1 a Jarka 2, dostal jsem grátis přídavek. Masérka měla i s botami sotva 40 kg, ale ruce měla pevné a přesně našla místa, která bylo třeba najít.
Navečeřeli jsme se u moře v české restauraci se slovenskou vlajkou a s hodinami, které šly pozadu. Domů jsme se dostali po dálnici poměrně rychle.
Text a foto: Stanislav Lupták
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek