Indonésie V.: Expedice 2011 – přesun vlakem do města Yogyakarta

Ráno jsme se odhlásili z hotelu a Idong nás odvezl na hlavní stanici, kde jsme nastoupili na vlak, směřující do bývalého hlavního města Jávy - do Yogyakarty. Přátelsky jsme se rozloučili s Idongem, pro kterého se tím jeho práce s námi ukončila. V Yogyakartě na nás měl čekat další průvodce.

Klidný život vedle železnice
Na stanici neměli vybudované podchody - problém přechodu mezi nástupišti je vyřešen jednodušeji. Vozy jsou průchodné. Na jedné straně se do vagónu vejde a na druhé bez problémů vyjde a jste na dalším nástupišti. Mlčky se předpokládá, že vůz se s vámi nehne a neodveze vás někam, kam vlastně vůbec nechcete jet. To se ani nám nestalo, a tak jsme se pohodlně usadili v klimatizovaném voze a vyrazili na dlouhou cestu podél Jávy až do jejího středu, do bývalého hlavního města. Střídavě jsme pospávali a pozorovali krajinu za oknem. Byl to zcela jiný pohled než z mikrobusu. Kolem železniční tratě si lidé nestaví obydlí, obchůdky, hotely jako kolem silnice. Železnice peníze nepřináší. Nikdo za jízdy nevystoupí z vagónu, aby si něco koupil. A tak se dají pozorovat vesnice "odzadu", nádherná terasovitá rýžová pole, krajina. V porovnání s pohledem ze silnice je toto rozhodně malebnější. Malební byli také cestující, kteří postupně přistupovali. Většinou to byly rodiny s dětmi, na dvou sedadlech se usadily pohodlně a sofistikovaně i čtyři, a spokojeně cestovaly hodiny a hodiny krajinou. Navečer jsme dorazili do cíle. Vyklepaní a utrmácení jsme vystoupili na stanici v Yogyakartě.

                       
Po cestě je potřeba se osvěžit
S tabulkou tam na nás už čekal náš další průvodce - Wudy i s mikrobusem, který mnoho důvěry nevzbuzoval. Po chvíli se ho ale podařilo nastartovat, a tak jsme se odvezli do hotelu Ibiza, kde jsme měli zajištěné ubytování. Hotel byl propojen s nákupním centrem, ve kterém byl i bankomat, a tak jsme načerpali další miliony. Podle informací byl na našem patře i bazén, i jsme ho našli, ale byl to spíš bazének. Na základní osvěžení těla ale stačil. No a stále bylo dobře, na osvěžení ducha jsme měli stále calvados. Z hotelového bazénu bylo vidět i sídlo zdejších bohů - třítisícovou sopku Murapi. Ne vždy přívětivých bohů, před pár měsíci chrlila popel a lávu, přičemž zahynulo i mnoho místních obyvatel.

Na ulici jako v úlu
Večer jsem vyšel na chvíli na ulici před hotel. Po deseti minutách jsem se v panice vrátil. Rikšy, skútry, auta, množství lidí na chodníku a každý mi chtěl něco prodat. Chtělo to nervovou soustavu v jiné kondici než jsem měl tehdy já.

Text a foto: Stanislav Lupták

Překlad: Stanislava Waniová