Indonésie X.: Expedice 2011 – Relax u moře a poznávání džungle

Relax u moře
Desátý den jsme strávili oddechově u moře. Začali jsme ho, jako každý jiný, snídaní v restauraci u bazénu. Švédské stoly s různými druhy rýže, masa, zeleniny, ovoce, omelety ... k tomu káva, čaj, džusy. Většinou jsme po snídani už jen večeřeli, bylo to kvůli pestrosti snídaně a také proto, že v tom teple se jíst příliš nedalo. Po snídani jsme si zašli trochu bokem, abychom měli klid od člunů, vodních skútrů a létajících lodí. Při návratu jsme si dali v místním obchůdku pivo a nechali jsme asi i 50 centů spropitné. Pro místní prodavačku to byl asi nejkrásnější životní zážitek, alespoň tak vypadala, oběma nám přitom podala ruku a popřála vše nejlepší.

Jedenáctý den - Výlet do džungle
Znovu do mikrobusu a hurá na Bali. Naše ubytování by bylo na dobrém místě, pokud bychom chtěli den strávit v bazénu u baru. Jenže tak to nebylo, včera jsme dost lenošili a dnes jsme chtěli poznávat. Všechna zajímavá místa byla křížem přes ostrov, a tak jsme se vybrali zase nahoru na sever, k jezerům a do džungle. Nahoře pod sopkami bylo lepší klima, nebylo tak horko a vlhko. Zastavili jsme nad jezerem a vešli úzkým chodníkem do lesa. "This is like in our country," prohlásila zklamaně Jarka 2 pod obrovskými stromy a v obklíčení bujné a někdy i nebezpečné vegetace. Opravdu, v podstatě v džungli rostly také stromy, keře, tráva, "jak v naší zemi". Ale bylo to jiné. Stromy byly obrovské a měly velmi sofistikovaný systém kořenů. Spouštěly je ze shora. Z kmene vyrůstaly větve a výběžky jako liány směrem dolů. Když se dotkly země, vypustily kořeny a uchytily se. Později se zvětšily a vytvořily další pomocný kmen. Strom tak získal stabilitu a rostl v boji o slunce výš a výš. Ne vždy ale takové zvýšení stability stačilo. Přesvědčili jsme se o tom, když byl náš úzký chodník přerušen spadlým stromem. Obejít ho se ukázalo jako ne zcela jednoduchý úkon, ale podařilo se.

Cesta do vesnice
Pravděpodobně o takové výlety mezi turisty velký zájem není. Chodník byl úzký a neprošlapaný a náš průvodce si místy také nebyl zcela jistý. Nakonec jsme ale přišli k jezeru, nastoupili jsme do dvou paralelně spojených kajaků a veslovali jsme na druhou stranu k vesnici.

           

Jarce 2 se zdál nápad osvěžit si nohy v jezeře jako opravdu dobrý. Jako dobrý nápad to však vyhodnotila i jedna obzvlášť šikovná pijavice a okamžitě se jí zavrtala do nohy. Vytáhnout se mi ji podařilo až na potřetí, když jsem to už pomalu vzdával. Jezero bylo v kráteru sopky. Vodou ho zásobovaly deště, byl to vlastně bazén, žádná řeka z něj neodtékala a ani žádná řeka do něj nevtékala. Poslední období dešťů bylo obzvlášť intenzivní, a tak se voda jezera zvedla a zatopila část vesnice, do které jsme šli a zatopila také vesnický chrám. Do normálu by se jezero mělo dostat tak za dva roky. Tak jsme si od vesničanů aspoň něco koupili za nabízené ceny. Za vesnicí nás už čekal minibus a dali jsme si tradičně dobrý oběd v restauraci nad údolím. Cesta k ní byla plná úžasných výhledů, takže Jarka 2 nadšeně zavelela Jakubovi, který měl v rukou kameru: "Toč to Bubinko, všechno to natoč, já to pak vystřihnu."

Od restaurace jsme se dostali pěšky k vodopádu, kde si hrál nějaký Holanďan. Já bych takovou sprchu neriskoval. Dostat se přímo pod padající vodu z výšky vodopádu muselo být stejně bezpečné jako se dostat do kulometné palby. Od vodopádu jsme už nešli nikam, pouze do hotelu Bintang.

Text a foto: Stanislav Lupták

Překlad: Stanislava Waniová