Pouť z Prahy do Užhorodu

Pár slov na úvod…

     Mnozí lidé Ukrajinu zavrhují. Je to způsobeno především negativním obrazem, kterým ji prezentovala hlavně televize, a jedna zvlášť, což pak v rámci širokého spektra populace zgeneralizovalo do formy nepochopitelných a nepravdivých předsudků.

     Ukrajina je země, která kvůli své sovětské minulosti měla mnohem těžší start, než měla například Česká republika nebo Slovensko. Sovětský odkaz se na Ukrajině podepsal obrovskou apatií vládnoucích vrstev vůči obyvatelstvu. Peníze, které by měly proudit do rekonstrukcí a výstavby nových komunikací nebo do veřejných služeb, často končí v kapsách nenasytných politiků a zkorumpovaných státních úředníků. Ale protože se Ukrajina snaží přiblížit Západu, situace se pomalu zlepšuje. Pokud však našinec od všech různých problémů, které jsou často pro něj jakožto pro cestovatele nedůležité, odhlédne, je Ukrajina zemí, jež si zaslouží být poznávána.

Jak se domluvit?

     Úřední řečí Ukrajiny je ukrajinština, ovšem ruština je druhým nejpoužívanějším jazykem. Mnoho lidí si myslí, že tyto mluvy jsou jedno a totéž. Není tomu tak. Těžko říct, která z nich je češtině bližší, každopádně nejlepší by bylo, kdybyste alespoň jeden z těchto jazyků ovládali. Pravda, domluvit se anglicky jsem nezkoušel, nicméně myslím, že by to bylo značně křečovité.

     Naučit se ukrajinsky v českém prostředí je obtížnější než si najít nějaký kurz ruštiny, avšak nemějte obavy, rusky se ještě na Ukrajině domluvíte bez problému. Pokud jste se kdysi ruštinu učili a už ji pozapomněli, určitě není od věci pořídit si nějakou knížečku, kde jsou běžné hovorové fráze.

Užhorod- východní enkláva první republiky

     Užhorod, za první republiky hlavní město Podkarpatské Rusi, byl nejvýchodnějším městem československého státu. Před příchodem Uhrů v 10. století byl Užhorod slovanským městem. Avšak od té doby do začátku 20. století zde Maďaři tvořili asi 80% obyvatelstva. Mezi lety 1919-1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi a byla to doba jeho největšího rozvoje. Roku 1938 se stal opět součástí Maďarska. Po druhé světové válce byla Podkarpatská Rus i s Užhorodem podstoupena USSR (Ukrajinská sovětská socialistická republika). V současné době je hlavním městem Zakarpatské oblasti.

Výprava z Wilsonova nádraží do Užhorodu

     Zavrhneme-li možnost letět letadlem, to už jen kvůli ceně a následné komplikované přepravě, nabízí se cesta vlakem, autem či autobusem. Každá má své výhody a nevýhody. Pokud chcete jet jen s nějakou batožinou, kde budete mít osobní věci plus případné menší zavazadlo na suvenýry, bude pro vás nejpohodlnější cesta vlakem na Slovensko a posléze přestup na autobus. Počítejte s tím, že lístek rychlíkem z Wilsonova nádraží v Praze do Humenného vás vyjde ve vagónu s lůžkem druhé třídy přibližně na 1100 Kč. Cesta trvá dvanáct hodin a vlak jede zpravidla v deset hodin večer. V noci toho pravděpodobně kvůli neustálému rachotu moc nenaspíte, ovšem pokud byste alespoň k ránu přeci jen zaspali, nemějte strach, že stanici přejedete, krom toho, že se jedná o konečnou zastávku, se zajisté vždy najde nějaký ochotný průvodčí, který s vámi se slovy: „Tak vstavajtě, já tiež už chcem isť spať,“ hromově zatřese.

     Od Humenného neočekávejte nic převratného. Tesco sem sice dorazilo, ale je to asi tak jediná destinace, která stojí za navštívení (a to skutečně superhypermarkety nemám rád), protože je „bajvoko“ nějakých tři sta metrů od nádraží, tudíž hned na dohled. Krom toho, že si v něm můžete doplnit nějaké zásoby, nachází se v něm směnárna. Pokud si nepovezete peníze z domova, nezapomeňte si zde rozměnit nějakou přiměřeně velkou sumu nejlépe na dolary či eura, protože vyměnit české koruny v Užhorodu nejde a směnit slovenské koruny není příliš výhodné. K tomu se ostatně dostanu později.

     Po tom (nebo i předtím), co si opatříte proviant, vydejte se na autobusové či vlakové nádraží a zjistěte si spoj na město Michalovce. Cenou lístku v obou případech byste se měli vejít spolehlivě do sta korun a vězte, že pojede něco kolem půl hodiny až hodiny, podle toho, zda autobus či vlak staví v menších zastávkách. Když dorazíte na autobusovo-vlakové nádraží v Michalovcích (oboje stojí hned u sebe) neutíkejte hned k pokladnám pro lístek do Užhorodu, jelikož pokud byste rádi místenku, museli byste ji podobně jako u nás koupit několik dní předem. Nastane tak okamžik, kdy budete muset trochu zkusit své štěstí, ale s největší pravděpodobností autobus plný nebude a vám se podaří za nějakých osmdesát slovenských korun koupit lístek přímo v autobusu, avšak k tomu nezapomeňte připočíst cca pětadvacet Sk za umístění batožiny.

     Pokud jste se dopředu o cestě trochu informovali, zajisté s udivením nadzdvihnete obočí, když zjistíte, že cesta z Michalovec do Užhorodu trvá dvě hodiny (!), přičemž pro neinformované podotýkám, že tato dvě města od sebe dělí nějakých čtyřicet kilometrů. Jenomže se mezi nimi jako kůl v plotě tyčí pověstný hraniční přechod. Sice ho neobestírají žádné krvavé mýty, ale je proslulý svojí krvavou čekací dobou. A to je kámen úrazu cesty autem. Když toto víte, určitě se budete vítězoslavně dívat z okénka na nekřesťansky dlouho stojící kolony osobních aut. Zjistíte, že i přes stavbu hypermoderní slovenské celnice, jež chrání vstup na posvátné území Schengenu, se na této části hranice zastavil čas. A to doslova. Stojící řady aut z jedné i druhé strany dávají tušit, že to zde není taková legrace jako svého času býval přejezd česko-slovenskou hranicí. Auta se hnou přibližně každou hodinu, což je tak málo, že to ani nepostřehnete a možná to bude jeden z okamžiků, kdy si řeknete, jak dobře jste svých osmdesát korun za autobus utratili. Na druhou stranu se vám bude zdát absurdní, že policisté nechávají lidi tak dlouho čekat. Teď si představte, jak absurdní se to musí zdát těm, kteří čekají. Zkrátka, někdy je nejlepší úplně vypnout.

     Jak za vámi bude ubíhat slovenský kraj, připravte se na vyplnění malého dotazníku, kterého existence je patrně připomínkou veliké mysli jakéhosi již zapomenutého úředníka. Jedná se o to, že musíte vyplnit kolonky na údaje jako jméno, příjmení, proč na Ukrajinu jedete (to jednoduše vyřešíte tím, že napíšete turism), místa kam jedete, číslo pasu a podobně. Lístky by měl rozdat řidič autobusu, pokud na to náhodou zapomene, nebojte se je u něj vyžádat, stejně byste je museli vypsat později a tím zbytečně zdrželi přechod přes hranici.

     Když už jsem se takto dlouze zastavil u hraničního přechodu, dodám ještě pár věcných informací, protože pro mnohé to může být nová zkušenost. Jak jsem naznačil výše, doba jízdy trvá dvě hodiny. Je to hlavně kvůli tomu, že polovinu doby strávíte stáním na hranici. Nejprve vás přijde zkontrolovat cizinecká policie, která ukrajinským cestujícím na několik chvil odebere pasy. Po první části pohraniční procedury se připravte na ukrajinskou část, kde zase vezmou pasy vám, ovšem nezapomeňte mít vyplněný dotazník, který mějte založený v pase. Nedoporučuji, aby se vám stalo to, že budete tak pošetilí jako jedna cestují s pasem USA, o níž se zjistilo, že je původem Ukrajinka a naivně si myslela, že jakožto občanka nejmocnější země na světě nemá zapotřebí vyplňovat nějaké papírky. Zároveň se nelekněte, když se vám vrátí pas s polovinou formuláře, tu si hlavně pečlivě uschovejte, protože při cestě zpět můžete mít akorát zbytečné potíže.

     Po absolvování trochu únavné hraniční kontroly se konečně ocitnete na Ukrajině. Nezapomeňte si nařídit hodinky o jednu hodinu  napřed. Dle mého mínění poznáte hned, že jste v jiné zemi. Kolem vás se začnou hemžit žigulíky, moskviče, novější lady a různé rozkodrcané ojetiny pro Čecha neznámých nebo nepříliš častých značek, ovšem se přichystejte i na nejnovější žihadla ještě žhavá z výstavních síní autosalonů. Budete-li pokračovat dále do vnitrozemí, určitě vám přijde, že města, ač neopravovaná a mnohdy zbytečně špinavá, mají několikanásobně větší míru zeleně než u nás. To je však již jiný příběh.  

     Jakmile vystoupíte z autobusu patrně budete chtít vyměnit peníze. Pro to vám skvěle poslouží směnárna v nové budově užhorodského nádraží, kterou určitě nepřehlédnete. Kurz se pohybuje na přívětivých 4,5 hřiven za dolar, což znamená, že jedna hřivna se rovná cca třem českým korunám.

     Pokud začnete hned počítat tak jako já, zjistíte, že ceny jsou průměrně o třetinu až polovinu nižší než u nás. Kdysi byl tento poměr ještě lepší, avšak, bohužel, zdražování došlo i sem. Nenechte se zlákat šesti hřivnami za dva litry Coca-Coly a raději si kupte nějakou limonádu domácí výroby, třeba ananasovou, které jsou ještě levnější a i mnohonásobně lepší.

     Pokud jste sebou moc zásob potravin nepřivezli, udělali jste jedině dobře, jelikož o to více místa budete mít na všelijaké ukrajinské a ruské pochutiny, kterých je skutečně mnoho a zajisté začnete litovat jako já, že u nás trh zakrněl a podobné skvělosti nejsou nikde k dostání. A o čem mluvím, respektivě píši? Vzhledem k tomu, že většina lidí ukájí svoji chuť „dát si něco na zub“ něčím sladkým, počnu sladkostmi. Připravte se na to, že v mnoha krámcích na vás ze všech stran zaútočí nabídka naprosto úžasných bonbónů, zákusků, keksů atd., zjistíte, jak má čeština chudou slovní zásobu, když se před vámi otevře paleta naprosto nepřeložitelných názvů nebo přeložitelných s výpomocí několika slov. Mohl bych toho doporučit mnoho, ale i tak za všechny sladké pochoutky stavím do popředí пташине  молоко (ptačí mléko), nebojte, pouze metafora. Dále beze všeho vyzkoušejte chalvu, která se u nás sice prodává, ale velmi draho. Zde pořídíte kilogram za tolik, za co dvě třiceti gramové tyčinky u nás. Ostatně u veškerých bonbónů či keksů jsou uváděny ceny za kilogram a většinou se pohybují v rozmezí deseti až dvaceti hřiven za toto množství. Narazíte-li na obchod, kde se budou prodávat dorty, absolutně neváhejte a zeptejte se po kyjevském dortu, na jehož chválu mi ani zdaleka nepostačují slova. Můžu vám zaručit, že si budete ještě velmi dlouho po tom, co ho sníte, oblizovat prsty i pusu. Zdá se neuvěřitelné, že tolik dobrot naleznete na jednom místě, ale je to tak. Čokobaron Karlík se může jít se svoji továrničkou někam hluboko zahrabat.

     Zakusíte-li raději něco slaného, vyzkoušejte si koupit uzenou slanou rybu zvanou таранька, jež jsem u nás nikde prodávat neviděl, nebo vynikající červený kaviár, jehož cena by měla být cca 35 až 40 hřiven za sto nebo sto padesát gramů. Samozřejmě, že by bylo dobré, kdybyste využili situace a na Ukrajině si dali v nějakém domácím bistru opravdový, oranžový ukrajinský boršč, který vydá i za hlavní jídlo.

     Jak má naše západní kultura své supermarkety a hypermarkety, tak má východ své bazary, které si evidentně i přes „marketovou“ kulturu západu neochvějně drží svoji pozici. Užhorodský bazar se nachází poněkud dále od autobusového i vlakového nádraží. Samozřejmě se k němu dá dojít pěšky, ale chcete-li si být koncem své cesty jistější a nemít strach, že se ztratíte, zkuste jet autobusem. A zde se opět dostávám k zajímavému fenoménu, který si zaslouží alespoň stručné představení. Pokud jste jako já navyklí na vynikající pražské a vůbec české či slovenské MHD, zde budete chvíli tápat v temnotách. Nikde neuvidíte krásně červený stojan zastávky s přehlednými tabulkami příjezdů a odjezdů autobusů, jaké autobusy přes zastávku jezdí, kam jedou nebo dokonce jak dlouho tam jedou. Zde si prostě musíte vystačit s tím, že víte, že tudy autobus jede. Jaký, to je otázka. Kdy, to je taktéž otázka. Každopádně jezdí. A vězte, že na bazar určitě směřují ty s číslem 9, 20 a 21, jenomže doporučuji se pro jistotu zeptat, našinec se přeci jen v tomto systému rychle ztratí. Další charakteristikou tohoto autobusového „systému“ jsou busy všech druhů, avšak dle mých zkušeností nejčastěji očekávejte mikrobusy značky Mercedes nebo Rover, větší autobusy jsou spíše výjimkou a takové, na jaké jste zvyklí u nás, ani neočekávejte. Je zvláštní, že velký národ má malé autobusy a malý zase velké… Inu, systém funguje, to je přece to hlavní.

     Protože  silnice mnohde nejsou v nejlepší kondici a styl řízení je na Ukrajině, podobně jako například na Maltě, poněkud svéráznější, může se stát, že jízda bude trochu divočejší než jste zvyklí. Samozřejmě, že nepůjde o životně nebezpečnou záležitost, ale některé slabší povahy se mohou trochu vyděsit. Hlavně žádnou paniku! Když při takovém stavu věcí neuvidíte, stejně jako já, ani jednu havárii, bude se to nejednomu z vás zdát značně paradoxní. Ale buďte za to rádi. V rozpoložení takového udivení vám desetiminutová cesta na bazar uteče jedna radost. Třeba se stane i vám to, že když pustíte sednou pána, který má už nějaké to století za sebou, poděkuje vám stylem „данке молодец“ [danke maladěc]. Kdo ví, za jakou stranu tento kmet bojoval a jestli bojoval. Jenom nezapomeňte řidiči za cestu zaplatit, pokud možno hned po nástupu, většinou to bývá tak, že vedle jeho sedadla se válí obstojné množství drobných a bankovek, tudíž vaše platba se očekává na stejné místo. Pokud jste jako jeden můj známý značně nenechaví, bylo by dobré, kdybyste se tentokrát plácli přes ruku a tu hřivnu a dvacet kopejek na hromádku hodili, jinak vás po celou cestu budou provázet pohledy cestujících a o to více upřenější, když nějakým způsobem zjistí, že jste cizinci.

     Hlášení zastávek v tomto MHD neexistuje (za to v některých uvidíte LCD televize s reklamou) a proto, se raději před výstupem zeptejte. Můžete to zkusit ukrajinsky: „це базар?“ [ce bazar?] nebo rusky: „это базар?“ [eta bazar?]. Tím nic neztratíte a ke všemu, lidé zde jsou o mnoho více ochotnější než u nás.

     Zdá se-li vám cesta autobusem trochu riskantní, protože je fakt, že poprvé byste mohli skončit všude jen ne u bazaru, na autobusovém nádraží najdete vždy dost ochotných taxikářů a takový výlet vás ulehčí o takových deset hřiven.

Bazar

      Po vstupu do areálu se před vámi otevře nepřehledná scenérie nespočetného množství stánků. Uvidíte zboží všeho druhu a za chvíli si budete připadat jako v obchodním centru, akorát že pod širým nebem a ne tak pečlivě vyčištěném a vypiplaném. Když se tak budete procházet a prohlížet jednotlivé stánky, nedivte se, když narazíte třeba na lékárnu, mimochodem s pevnou pracovní dobou. Ostatně připomínám, že většina stánků má určenou svoji pracovní dobu, která bývá přibližně od osmi hodin ráno do čtyř odpoledne, takže se podle toho zařiďte, aby se totiž nestalo, že přijdete a budete narážet jen na zavřené vitráže.

     Mnoho lidí stále pochybuje nad kvalitou výrobků prodávaných na bazaru . K tomu mohu dodat jen pár slov. Co se týče oblečení, osobně jsem si na něm kupoval oblečení snad jen jednou nebo dvakrát životě a byly to pouze tepláky, potom jednou tričko O’Neill (kupované sice na Slovensku, ale předpokládejme, že prodejci čerpají ze stejného zdroje), jenž mám již pět let a je k mému překvapení stále v perfektním stavu, kdežto čtyřproužkové tepláky už dávno zmizely v propadlišti dějin. Můj bratranec, který se do Užhorodu vydal se mnou, aby velikášsky utratil svoji výplatu, si koupil soupravu  a lá adiddas, avšak nevím, zda to nebyl „adiddas“. Každopádně stála nějakých tři sta hřiven a alespoň na omak se zdála kvalitní. Čas ukáže, ale chcete-li si pořídit levné značkové sportovní i nesportovní oblečení, vsaďte na jistotu a raději si zajeďte do některého z českých outletů, kde vás nákup vyjde možná i stejně draho nebo dráž, ale nebudete se muset vracet osm set kilometrů kvůli případné reklamaci.  Podlehnete-li svodu levných cen a ne vždy jistých a kolikrát pofidérních značek, můžete alespoň získat zkušenosti. Jak říkám, vlastně píši, člověk nikdy neví a může se stát, že si koupíte boty, které vám vydrží deset let nebo boty, jež vydrží poločas tání zmrzliny na přímém slunci.

     Bazar má ale své kouzlo, téměř vždy je zde mnoho lidí a pokud se unavíte, můžete se vždy zchladit nebo zahřát u nějakého občerstvení, kterých je tu dostatek. Nemusím snad dodávat, že se zde najíte a napojíte za velmi příznivé ceny. Budete-li chtít obědvat, neopovrhněte hříšně svůdnou a hříšně dobrou pochutinou s názvem шашлык [šašlik], která našinci připomene nejspíše ražniči. Ti, kteří se zastaví jen, aby se zchladili, by se neměli vyhnout některé z vynikajících zmrzlin, pohybujících se v cenových mělčinách od hřivny padesát do třech.

    Při dalších procházkách objevíte spoustu zajímavých a i užitečných výrobků. Například u nás jen těžko seženete krásně malované hrnce, opět za skvělé ceny, nebo čajové konvice. Ty jsou sice trochu dražší, krásný malovaný čajník za dvě stě hřiven, ale stále levnější a přinejmenším stejné kvality jako u nás.

    Projdete dokonce i u takových výjevů jako jsou stánky prodávající mopedy, míchačky na beton nebo nábytek, což není nic neobvyklého. Nám se to může zdát prostě úžasné, jelikož mnoho z nás žije stále s představou, že na bazarech se prodává maximálně oblečení a ovoce se zeleninou. Zkrátka a dobře, na bazaru najdete téměř vše.

Obrázky pohyblivé

     Během své poutě zahlédnete nejeden stánek s elektronikou, které vám určitě nepřijdou tak zajímavé jako stánky s DVD, CD a MC. V rámci kulturního obohacování, doporučuji koupit si nějaké filmy na DVD. Je jich mnoho a na jednom disku je filmů vždy několik. Za sebe můžu doporučit Мастер и Маргарита (Mistr i Markétka), což je skutečně mistrovské ztvárnění Bulgakovova životního díla o pěti částech (všechny na jednom disku), dále rovněž skvěle ztvárněné dílo Rybakova – Дети Арбата (Děti Arbatu). Také jsem slyšel velkou chválu na sérii Московская сага (Moskevská sága).

     Milovníkům válečných filmů vřele doporučuji 9 рота, zaměřený na sovětskou válku v Afghánistánu, Грозовые ворота, o válce v Čečně, Штрафбат, série o trestných praporech ve druhé světové válce, dále stojí za vidění Турецкий гамбит, podařený snímek o rusko-turecké válce. Ti, kteří se vyžívají v masakrech, by si měli pořídit film s příznačným názvem Чистилище (Očistec), který se také zabývá válkou v Čečně, ale způsobem, že přímé záběry na vojáka, kterého přejíždí tank a podobně, nejsou žádnou výjimkou. Občas mě napadá, jestli herec zastřelený v ruském válečném filmu není zastřelen jen a pouze jednou. Z méně bojových, nýbrž odehrávajících se během druhé světové války, je velice zajímavý film o obléhání Leningradu a tuším, že se i tak jmenuje.

      Dále za vidění určitě stojí i čtyřdílná série dokumentů k 60. výročí vítězství ve druhé světové válce s názvem Великая победа (Velké vítězství). Je fakt, že byste neměli očekávat moc kritičnosti. Sice se v nich vychvaluje hrdinství ruských, vlastně sovětských vojáků i sovětského lidu, o čemž samozřejmě není pochyb, ale chybí zmínka o bitvách bez možnosti ústupu, o tom, proč vlastně na začátku musela Rudá armáda ustupovat o stakilometrové úseky atp. Přesto je zajímavé slyšet vzpomínky veteránů a vidět dobové materiály, jež jsem zatím (jakožto fanoušek dokumentů o druhé světové válce) nikde neviděl.

     Filmy, které jsem jmenoval, jsou všechny nové, ale nebude výjimkou, jestli narazíte na snímky natočené ještě za rudého režimu. O jejich zaměření si nedělejte žádné iluze, ale lhal bych, pokud bych tvrdil, že žádný z nich nedovede velmi příjemně překvapit. U starších filmů bych zmínil vynikající komedii Кавказская пленница (Kavkazská zajatkyně) nebo Бриллиантовая рука (Diamantová ruka).

     Pokud možno, vyvarujte se zahraniční produkce, tím myslím hlavně početných hollywoodských filmů. Ty totiž bývají nadabované buďto nezapomenutelným jedním monotónním hlasem nebo velmi uměle ve vícehlasém provedení. To už si je raději, ať je to jakoukoliv cestou, pořiďte doma.

     Ceny jsou různé. Zpravidla pokrývají spektrum od dvaceti po padesát hřiven, tolik například stojí onen čtyřdiskový balík dokumentárních filmů o Velké vlastenecké válce.

     Hráči počítačových her si také přijdou na své. Bohužel nemám zkušenost s koupí nějaké hry na bazaru, ale je vidět, že časy se mění a prodej jak filmů tak her a hudby začíná dostávat nějakou úroveň. Navíc koupě PC her se alespoň v poměru nabídka/cena jeví velmi výhodně. V jednom balení totiž bývá hra i se všemi svými datadisky a najdete jak tituly zvučných jmen – Company of Heroes, Collin McRae Rally: Dirt, Doom III, tak i neznámou domácí produkci. Prodávají se i hry na Playstation, nejčastěji na PS2, tituly na PS3 jsem zatím nikde neviděl. Pokud je chcete hledat, zaměřte se raději na specializované obchody.

Hudba a mluvené slovo

     Ve stejných stáncích, kde uvidíte filmy, se ještě prodávají hudební CD, případně kazety. V drtivé většině převažují ruští případně ukrajinští interpreti, ale ani známé zahraniční skupiny nejsou něčím neobvyklým. Zajímáte-li se o nějaké ruské či ukrajinské zpěváky, v první řadě si pořiďte nějaké hity východního evergreenu Алла Пугачова (Alla Pugačova) a dále se řiďte doporučením prodejce. Hudební CD stojí okolo dvaceti hřiven a to není nijak vysoká cena v porovnání s tím, že většinou jsou na disku všechna alba daného zpěváka nebo skupiny.

    Pokud mluvíte rusky nebo se chcete učit rusky, s největší vřelostí doporučuji pro účely současné nebo budoucí, nešetřit a koupit si kazety nebo CD s historkami od humoristy Михайил Задорнов (Michail Zadornov), u kterého se nejednou přistihnete, jak brečíte smíchy a ani moc nemusíte znát reálie. Většinou si totiž tropí žerty buď z Američanů nebo Rusů samotných. Dalšími velmi dobrými komiky jsou například Петросян (Petrosjan) nebo Максим Галкин (Maksim Galkin). Zaplatíte přibližně stejnou sumu jako u hudby. Kazeta váš bude stát cca o polovinu méně.

Voda i vodka

    Výše jsem se zmínil o skvělých ukrajinských a ruských limonádách. Nyní bych tomu chtěl ještě něco málo prostoru věnovat.

     Nabídka limonád, džusů, minerálních vod i alkoholu je skutečně široká. Bývají tu chutě klasické – ananasový/á, pomerančový/á, hroznový/á džus/limonáda, ale i neobvyklé jako naprosto vynikající limonáda s příchutí krému nebo hrušky. Jestli vám zachutnají tolik jako mně, dá se opatřit i tří litrová (!) láhev. Jinak se prodávají po litru a půl až dvou za průměrnou cenu dvou a půl hřivny.

     Spektrum alkoholu svojí rozmanitostí limonády převyšuje a pokud někomu chcete podarovat zajímavý druh alkoholu, můžete vyzkoušet například medovou vodku. Ceny se točí okolo třiceti hřiven za láhev. Piva je na výběr také mnoho, avšak osobní zkušenost s ním nemám, budete-li ho chtít vyzkoušet, bude vás jedno stát kolem dvou hřiven a padesáti kopejek.

Cesta zpět

     Při zpáteční kontrole budete povinni nejprve na ukrajinské straně mít v pasu druhou polovinu onoho formuláře a na slovenské části hranice vystoupit a celníkům ukázat své věci. Nepodlehněte nervozitě tak, jak se to stává mně. Nazpět si každá osoba může vést litr alkoholu a karton cigaret, jinak v ničem ostatním snad žádná omezení nejsou.

Jízda autem

     Vaše „autopouť“ se bude přirozeně odvíjet od toho, z jakého místa v republice vyrazíte. Vyrážíte-li jako já z Prahy, je nejrychlejší cesta přes D1 do Brna, pak dálnice směr Olomouc, posléze na Hranice, pokračujte přes Rožnov pod Radhoštěm na bývalý hraniční přechod Makov. Na slovenské straně jeďte přes Žilinu, Martin a Poprad, kde uvidíte majestátní mraky protínající Tatry, do Prešova a Humenného, odkud se vydejte na Michalovce a pak na slavný hraniční přechod. Suma sumárum asi devět set kilometrů dlouhá cesta, která se dá zvládnout za devět až deset hodin jízdy.

     Když se chcete vyhnout dobrodružnému několikahodinovému (i sedm hodin není ničím neobvyklým) čekání, pokuste se dorazit, ve stylu několika benzínových turistů, v časně raných, respektive ještě nočních hodinách, to znamená mezi druhou až čtvrtou hodinnou, vše by mělo jít několikanásobně rychleji. Někdo ve snaze urychlit pohraniční kontrolu, vkládá do pasu pěti až deseti hřivnový bakšiš. Ve vlastním zájmu této pochybné oklice nepodléhejte, mohli byste narazit na celníka, který by vaše přívětivé gesto pochopil špatně a to by nemuselo skončit dobře.

     Pokud budete přece jen čekat za dne, stále si můžete spravit náladu tím, že pomyslíte na kamiony, které čekají i několik dní (!).

     Nejlepší ale je se tomuto nudnému a otravnému peklu vyhnout, nechat auto na nějakém parkovišti v Michalovcích a celou věc raději vyřešit jízdou autobusem. Jeho jedinou nevýhodou je, že poslední jede kolem 16 hodiny středoevropského času.

… a pár slov na závěr

     Možná se vám bude cesta do Užhorodu zdát komplikovaná a trochu krkolomná. Inu, je. Avšak i přes únavné peripetie na hranicích, které jediné ji prodlužují, ji podniká jak mnoho Slováků, tak i Čechů. A není se čemu divit. Historické centrum Užhorodu je krásné, renovované a Užhorod sám leží v malebné krajině Karpat, které málokdo odolá. Navíc vás jako novice bezpochyby zaujmou výše opěvované produkty, hlavně bonbóny. U nás se sice prodává skvělá belgická čokoláda, ale brzy zjistíte, že je to jen čokoláda a její výrobci nejsou ani tak zdaleka vynalézaví jako ti z Ruska a Ukrajiny, kteří u nás ještě stále, BOHUŽEL, čekají na své objevení. A vsadil bych se, že u nás v čekací hale na nádraží nezažijete pěvecké vystoupení potulné cikánky, která by i přes opakované napomenutí milicionářů, pokračovala ve sdělování svého hudebního poselství.

      Bon voyage!

Text: Maxim Kucer

Úprava: Pavla Voborníková

Foto: Maxim Kucer