Prielomem Hornádu

Stejně jako u všech ostatní výletů doporučuji vyrazit časně abyste při troše štěstí nebyli součástí početného průvodu natěšených výletníků, kteří na stupačkách, kterých je na této trase požehnaně, vytvářejí dlouhé fronty. V minulém díle jsme směrem k Velkému Sokolu vyráželi západně, tedy od Recepce v Podlesku vlevo. Tentokrát ale zamíříme východně, tedy vpravo, směrem k Čingovu. Po cca 2 km, kdy půjdeme okolo turistických objektů a dětského tábora dorazíme k hlubokému kaňonu, jehož dno tvoří říčka Hornád, jejíž zelené vody se v těchto místech, nazývaných Hrdlo Hornádu, vlévají do Veľkej Bielej vody. Zde také začíná samotné putování.

Prielom Hornádu je téměř 13 km dlouhý kaňon s množstvím stoupání v náročném terénu po úbočích kaňonu, na řetězových mostech a stupačkách, které dodávají výpravě ten správný adrenalin. Stejně jako na ostatních místech je zde účtován vstupní poplatek cca 1,5 Eur. Zpočátku je cesta mírně nezáživná. Vede rozbahněným terénem s mnoha prameny, obnaženými kořeny a kopřivami. Postupem času, jak se Hornád zařezává do okolní krajiny, přibývá krátkých stoupání po příkrých svazích nad rychle tekoucí řekou. Jištěním jsou zde převážně přírodní i kovové stupačky jištěné řetězy.

Příkrými svahy kaňonu

V této části cesty jsou však největší komplikací již zmíněné obnažené a tedy kluzké kořeny letitých dřevin, jenž se stejně jako my, silou vůle drží nad chladnými vodami Hornádu. Cesta ubíhá tu po příkré stráni, tu kolmo nahoru po skalních stupačkách či přes popadané kmeny stromů. Kaňon se stále zužuje, proud nabírá na síle a to je znamení, že se blíží neinkriminovanější místo celé výpravy. Známé stupačky pod Zelenou horou, místo, které si bude dlouho pamatovat asi každý návštěvník Slovenského ráje. Asi 50 metrový úsek 3m nad hladinou řeky je třeba zdolat po strmé skalní stěně za pomoci uměle vytvořeného kovového chodníčku, jehož šířka není více jak 40cm! Skalní masiv je zde navíc mírně vypouklý a tak si lze jen stěží představit, že se zde potkají dva turisté v protisměru, jelikož za ohybem není vidět druhý konec této "stezky odvahy". Sám, ač jsem vášnivý fotograf robustní postavy, bez většího pudu sebezáchovy, jsem nenašel rozumný způsob, jak se zároveň držet jistícího řetězu a k tomu pořizovat působivé snímky pravdivě popisující adrenalinový zážitek z tohoto místa. Při troše odvahy a koncentrace však není problém tento úsek zdolat. Nejsou tu ani pamětní desky, ani křížky připomínající (s)padlé výletníky…

Za adrenalinovým zážitkem

Po několika dalších stoupání a klesání se dostáváme do relativně klidné, romantikou kypící rokliny, kde lze bez problému relaxovat či uspořádat piknik přímo na březích říčky, která si ve skalním profilu za ta tisíciletí vyhloubila mělké, leč působivé jeskyně a zákoutí. Stejně jako v ostatních částech Slovenského ráje, resp. celého Slovenska, zde nejsou míry vzdáleností tím nejpřesnějším údajem a tak se lze jen dohadovat, kolik jsme ušli a kolik toho ještě ujít musíme. Časový údaj je zde jednoznačně přesnější, jelikož kilometr v tomto terénu lze ujít za dvacet minut, stejně jako za dobrou hodinu.

První řetězový most a přechod na druhý břeh značí, že se náš pobyt v kaňonu Hornádu krátí. Cesta nadále vede opět po příkrých úbočích, stupačkách a kluzkých kořenech, které dají zabrat především Vašim kotníkům. Cesta podél Hornádu pro nás končí, jakmile spatříte další řetězový most, klenoucí se vysoko nad dnem rokle a přivádějící sem turisty z opačného směru, od Čingova. My však uhýbáme vpravo do úzké Kláštorské rokliny.

Kláštorská roklina, dlouhá 1,5 km, je i přes svou délku nabízí průřezem všechny krásy zdejší přírody. Po zelené značce stoupáme mírným převýšením úzkým korytem k malebným vodopádům, z nichž jmenujme např. vodopád Objaviteľov, vodopád Antona Straku, Dúhový vodopád, kaskády, Malý vodopád a při samém závěru rokliny i vodopád Kartuziánov (neplést s kurtizánami!), který stejně jako ostatní zdoláváme po kolmých žebřících a lávkách. Příroda a její tajuplné krásy tu v nemalé míře podněcují fantazii, přítomnost skřítků, draků a jiné pohádkové lesní havěti. Mnohý turista si však raději představí orosený půllitr, kterého se také zanedlouho dočká…

Malebnou Kláštorskou roklinou

Relativně krátká roklina byla turistům zpřístupněna až v roce 1960, dříve však sloužila jako jedna z přístupových cest kartuziánského kláštera, jehož ruiny jsou dodnes pod pečlivým drobnohledem archeologů, jejichž mravenčí práci lze obdivovat z terasy restaurace při turistickém centru Kláštorisko, kde tato roklina končí. Přilehlá občerstvovací stanice je od Podleska vzdálena cca 1,5 hodiny, od Čingova pak hodiny dvě. Krom pestré nabídky tradičních národních pokrmů, v cenových relacích od 4-7 Eur, zde načerpáme i nové síly. A protože stojíme před otázkou, zda pokračovat dál na Malý Kysel´ a Sokolí dolinu, či se vydat směr Glacká cesta, tedy zpět na Podlesok cestou, kterou jsme absolvovali v minulém putování Velkým Sokolem, pauza se jistě hodí. Bohužel náročnost terénu nenabízí příliš dalších řešení a pakliže se opravdu necítíte v plné síle, nedoporučujeme další náročnou turistiku, jelikož riziko únavových zranění je v takto náročném terénu dosti vysoké a kontinuita naší aktivní dovolené by tímto zbytečně utrpěla. Zde se opravdu nevyplatí přeceňovat své možnosti vstupem do dalších roklin, jelikož i tak nás čeká náročný lesní sestup po Glacké cestě zpět do kempu.

Rozloučení s rájem

Slovenský ráj, i přes svou menší rozlohu a velkou koncentraci zážitkových tras, není místem, kde za jeden víkend stihnete vše, natož aby jste vyrazili např. k Spišskému hradu, který je odtud vzdálen cca 50 km. Rozhodně se sem budete rádi vracet, jelikož rozmanitost zdejších výletů je přímo úměrná především vrtkavému počasí, Vaší kondici a hlavně lidem, se kterými do těchto nádherných míst vyrazíte. Každý zážitek je zde vykoupen náročností terénu, ale i tak vám garantuji, že se zde nesetkáváme naposledy!           

V další, již třetí části, pomalu opustíme Slovenský ráj, se kterým se rozloučíme v Dobšinské ledové jeskyni a zamíříme přes Muránskou planinu pod vrcholky Nízkých Tater. 

Text/foto: Jan Chaloupka