SR, Javorníky: Po hřebenu na Velký Javorník
Tento zajímavý Česko-Slovenský výlet, který sice patří k těm časově náročnějším, hravě zvládnete i s dětmi. Jedná se o příjemnou, i když poměrně dlouhou, hřebenovou túru, během níž však nenarazíte na žádný bufet, takže aspoň nějaké jídlo a hlavně vodu byste si rozhodně měli vzít s sebou. Jelikož počasí v horách bývá často nepředvídatelné a může se rychle změnit, ani náhradní oblečení nebo alespoň pláštěnka by neměla chybět ve vaší turistické výbavě. Přesto se před turistickou vycházkou určitě podívejte na předpověď počasí, nejlépe určenou přímo pro danou horskou oblast. Zářijové počasí patří k těm nejstálejším, letní vedra jsou na ústupu a příjemné babí léto je přímo ideální na horské vycházky. A i příroda vás v tomto čase jistě okouzlí svou krásnou barevností. Takže směle do přírody.
Na Velký Javorník vede několik značených turistických tras, ať už ze slovenské strany pohoří, nebo z české. Pro nás se výchozím bodem, a zároveň i cílovým, protože jsme tu byli na pár nocí ubytováni, stal Horský hotel Portáš, který je situován přímo na hranici těchto dvou států.
Nenáročná hřebenovka
Přímo před hotelem stojí turistický rozcestník (houbička). Za náš dnešní cíl jsme si vybrali Velký Javorník, nejvyšší horu celého pohoří Javorníků, který dosahuje výšky 1072 m n. m. Je situován přibližně ve středu pohoří na jeho hlavním hřebeni. Celá trasa našeho výletu vedla od začátku až do cíle po červené turistické značce. Přesto, že zvládnutí celé túry z horského hotelu Portáš na Velký Javorník a zpět nám zabrala přes půl dne, určitě se nedá mluvit o namáhavém výstupu. Turistický chodník vedl po hřebeni, a tak na nás žádné dlouhé a strmé výstupy nečekaly.
Povolený doping na Malém Javorníku
Po ujití asi pěti kilometrů se před námi na pravé straně od turistického chodníku objevila malá vyvýšená planinka. Hurá, konečně Malý Javorník (1019 m n.m.), náš první "mezicíl", na kterém jsme si dopřáli malé občerstvení v podobě jablíčka a skvělé čokoládové tyčinky. Samozřejmě z vlastních zásob, protože jak jsem již zmiňovala, cestou jsme na žádný bufet či horskou chatu nenarazili. Na vrcholu nás kromě turistického rozcestníku čekala i tabule, která upozorňovala, že tudy vede státní hranice. Samozřejmostí byl i hraniční kámen, těch jsme po cestě míjeli opravdu nesčetně. Až potud jsme totiž šlapali chvíli po slovenské a chvíli po české straně Javorníků.
Památník a vyhlídka na Ztracenci
Odteď už naše kroky putovaly po slovenské straně pohoří. Ale stále se dá říci, že jsme šli těsně vedle státní hranice. Pokračovali jsme přes sedlo Bukovinu, až jsme se dostali na vrchol Ztracenec, kde nás kromě památníku osvobozovacích bojů vítala i krásná dřevěná vyhlídka, ze které se naskýtal nádherný kruhový výhled na krajinu. I zde jsme si udělali menší přestávku, pokochali se pohledem po okolí, a protože se nám začalo zhoršovat počasí, raději jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali v cestě.
Během celé túry jsme kromě turistů potkávali i mnoho cyklistů. Krásná příroda, poměrně nenáročný terén a zajímavé výhledy do krajiny přilákaly i je. Nejen dospělí, ale i mnohé děti zvládaly takový výlet bez toho, aby bylo na nich znát nějakou obzvlášť velkou únavu. Až jsem se styděla, že nemám ani zpola takovou kondičku jako oni. Už teď jsem začala cítit nohy, ale nedala jsem na sobě nic znát a pokračovala dál. Do cíle to už nemáme daleko.
Sláva našemu výletu, nezmokli jsme, už jsme tu
Zanedlouho jsme byli v sedle Gežov, ze kterého už bylo vidět dvoukříž na Velkém Javorníku. Vypadalo to, že každou chvíli spadnou první dešťové kapky, ale počasí nás už nyní nemohlo odradit. Za tu chvilku, než jsme vyšli na vrchol, se však i mračna potrhala, a tak jsme si nahoře - na Velkém Javorníku dopřáli zaslouženou delší pauzu. Bylo tu opravdu nádherně. Krásný výhled, poměrně dost lidí, kteří dosáhli stejný cíl, i když každý zvlášť. Na horách miluji nejen přírodu, ale i ty lidi, jakoby se ta krása okolí přenášela i do jejich duší. Na horách každý každého pozdraví, někteří se s vámi dají do řeči, přestože vás nikdy předtím neviděli a asi už ani nikdy neuvidí. Jednoduše tu zapomínají na své běžné starosti.
Trochu jsem se bála, že cestou zpátky se už dešti nevyhneme, ale mýlila jsem se. Cesta nám rychle uběhla a mrholilo pouze tehdy, když nás chránili košaté koruny stromů, takže zpět do Horského hotelu Portáš jsme se vrátili příjemně unavení a naštěstí i v suchu.
Text a foto: O. Maňáková
Překlad: Stanislava Waniová
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek