SR: Kežmarok - Turbína, babička pod Tatrami

Jednoho dne jsme se po návštěvě krásného historického města Kežmarok přesouvali směrem k Popradu. Těsně za městem nás zaujala budova, sice s opadanou fasádou a plechovou střechou, ale zato architektonicky zajímavá. Těsně pod střechou se skvěl hnědý nápis Turbína a datum 1910. Ani na chvíli jsme nezaváhali a auto jsme zastavili u krajnice. Přistoupili jsme blíž. Nic nenapovídalo tomu, že se jedná o elektrárnu, a to ne jakoukoli. Postupně jsme ji v poměrně zarostlém okolí oběhli. Zjistili jsme, že v sobě ukrývá zajímavé stavební prvky, jako vodní nádrž, vodní vrata a přes okna jsme zpozorovali i strojovnu. Dovnitř se nám dostat nepodařilo, a tak jsme si vše nafotili a pokračovali jsme v cestě dál.

Po našem společném výletě s přáteli mi to nedalo a začal jsem zjišťovat o jakou budovu se to vlastně jedná. Moje zjištění předstihlo všechna očekávání, které jsem doposud měl. Jednalo se totiž o 103 let starou malou vodní elektrárnu, jejíž turbíny se točily již v době rakousko-uherské monarchie (roku 1910) a k mému překvapení se točí dodnes.

Od minulosti po současnost

Už dvě desetiletí spravuje Turbínu rodina Chlebovců, která ji vlastní a zároveň provozuje. A co bylo mementem jejího vzniku, to si hned povíme. Psal se počátek 20. století, průmyslový rozvoj země byl v plném proudu a v okolí Kežmarku vyrůstaly továrny, jejichž provoz zajišťovaly tzv. transmise, čili zařízení pro mechanický přenos hnací síly a mechanické práce z jednoho zdroje k více spotřebičům a v našem případě továrním strojům. Tento způsob dodávání energie měl řadu nevýhod, a proto se začalo uvažovat nad alternativním řešením. To přišlo těsně po objevení tzv. Francisovy turbíny. Majitel velké továrny (nynějšího Tatralanu) Karol Wein přišel s myšlenkou napojit svoji továrnu na elektromotory. Nezůstal však jen u myšlenky, ale začal ji i realizovat. Jako nejvhodnější lokalita pro stavbu malé elektrárny se mu jevilo místo u obce Huncovce, kde stál předtím starý mlýn, ke kterému vedl přívodní kanál. Tyto podmínky byly ideální, a tak vznikla na území Slovenska první malá vodní elektrárna. Vnitřní zařízení bylo dovezeno z Budapešti. Jednalo se o již výše zmiňované Francisovy turbíny spolu s generátory. V listopadu 1910 byla elektrárna uvedena do provozu. Zajímavostí, či spíše obrovskou raritou s ohledem na dnešní dobu je to, že huncovská Turbína se dodnes může pochlubit originálními Francisovými turbínami, generátory a budíky, které jsou v neustálém provozu již více než 103 let! Úpravy v zařízení byly prováděny jen minimálně.

Historickými mezníky pro elektrárnu Turbína byly světové války. Zatímco v první světové válce byla zasažena jen nepatrně, druhá s sebou přinesla ztrátu. Nejednalo se o materiální, spíše o ztrátu správcovskou. Majitel Karol Wein na začátku války z dosud neznámých příčin zanechal svůj majetek a utekl do Rakouska. Po skončení války v 50. letech prošla elektrárna transformací a do té doby vyrobená energie sloužící pouze pro továrnu se napojila na celostátní síť a začala napájet obě sousedící obce. V období socialismu byly malé elektrárny určené k odpisu, ale jako zázrakem elektrárna Turbína přežila. O její (ne)činnosti však chybí informace. A zhruba v tomto období právě nastupuje rodina Chlebovců, která se stala jejím správcem. Bylo to přibližně v roce 1979. Nejenže ji rodina spravovala, ale také se přestěhovala do obytných prostor budovy. Podmínky pro život zde byly kruté, protože v zimním období zde teplota dosahovala - 35 °C. Autobus zde zastavil jen sporadicky, a tak se rodina musela přesouvat pěšky. Téměř po 10 letech se Chlebovci přestěhovali do nedalekých Huncovců, ale dodnes se o Turbínu s obrovským zanícením starají. 

Turbína vyrobí při plném výkonu 500 kW, což kdysi stačilo k rozsvícení celého města Kežmarok. V dnešní přetechnizované době už jen dodává energii celé slovenské elektrické síti. Zajímavostí je, že tento typ elektrárny je neškodný pro životní prostředí, jelikož průtokovou vodu okysličuje, a tím pádem se v její blízkosti daří rybám.

Každopádně, když někdy půjdete z Kežmarku do Popradu huncovskou cestou, tak se zkuste zastavit u technického unikátu, který nemá na Slovensku obdoby.

Text a foto: Oskár Mažgút