SR, Nízké Tatry – Z Chopku přes Dereše a Poľanu až k Vrbickému plesu

Vysokohorská chata Kamienka (2000 m n. m.) , která leží jen pár výškových metrů pod vrcholem Chopku (2024 m n.m.), byla pro nás výchozím bodem velmi příjemné turistické vycházky, která začínala na Chopku a končila u Vrbického plesa.

Téměř až ke Kamenné chatě pod Chopkem jsme se z rekreačního střediska Jasná v Demänovské dolině vyvezli postupně třemi lanovkami. Následně jsme vyběhli na samotný vrchol Chopku, vždyť by to byl hřích, být tak blízko a alespoň na chvilku se tam nezastavit. Pak jsme se v chatě Kamienka posilnili před cestou. Jelikož na odpoledne hlásili zhoršení počasí a přesto, že jsme se tam cítili příjemně, dlouho jsme se nezdrželi a vydali se na sestup.

Nečekané setkání se svišti a kamzíkem

Od Kamenné chaty jsme se po červené turistické značce vydali směrem na Dereše. Nemělo nám to trvat déle než půl hodiny, ale jelikož nám příroda dopřála nádherné divadlo, na tomto nenáročném hřebenového úseku jsme strávili skoro dvě hodiny. Sluneční paprsky, které se chvílemi prodíraly přes hustá mračna a krásně osvětlovaly okolní přírodu, se střídaly s hustou mlhou, která se jakoby plazila přes hřeben Nízkých Tater. Bylo to okouzlující, ale to nejlepší nás teprve čekalo. Jen pár metrů od kamenného turistického chodníku jsme zanedlouho spatřili sviště, který nás už asi hodnou chvíli pozoroval. Seděl na hromadě kamení a upřeně se na nás díval. A tak jsme zůstali stát a s otevřenými ústy hleděli i my na něj. Nejprve jsme se báli byť jen trošku pohnout, abychom ho nevyplašili, ale když se nám zdálo, že si na nás už docela zvykl, vytáhli jsme fotoaparát a začali si ho fotit. To ale našeho sviště očividně moc nebavilo, protože jen co jsme se k němu více přiblížili, zapískal, a pak jsme ho už jen viděli upalovat dolů údolím. Tím však naše oči zaměřil na skupinku dalších svišťů, kteří si hráli na horské louce, a tak jsme hodnou chvíli pozorovali i je. Další vlna mlhy a drobné kapky deště nás však vytrhly z tohoto přírodního představení. Cestou na Dereše jsme ještě potkali kamzíka, kterého se nám však nepodařilo vyfotit, protože i jeho zahalila hustá mlha.

Přes Dereše na Poľanu

Příjemná hřebenová procházka nás po červené značce převedla přes nejskalnatější část hlavního nízkotatranského hřebene - Dereše (2004 m n. m.) , jehož masiv se táhne na západ od Chopku až po sedlo Poľany. I když jsme měli původně v plánu, že na sedle Poľany sejdeme z červené značky a dolů budeme pokračovat po žluté, nedalo nám to a na vrchol Poľany (1890 m n. m.) jsme přece jen vyběhli - alespoň na chvilku. Zde jsme si dali menší přestávku, snědli jablka, sušenky, trochu si odpočinuli a vrátili se zpět do sedla.

Ze sedla Poľany přes Tři vody k Vrbickému plesu

Ze sedla Poľany jsme se vydali po žluté turistické značce poměrně prudkou cestou směrem dolů. Obloha se opět zatáhla a začalo mrholit. Našlapovat jsme museli opravdu opatrně, protože kameny na turistickém chodníku byly nejen kluzké, ale mnohé z nich i uvolněné. Zatímco jsme se dostali ke směrovníku na rozcestí Tři vody (1370 m n. m.), počasí se opět umoudřilo. Čekal nás už jen poslední úsek cesty, opět po žluté turistické značce, která nás do hodinky měla dovést k Vrbickému plesu. Ale i tato část trasy nám dala pořádně zabrat. Po poměrně dlouhém úseku silnice tekla voda i přímo po turistickém chodníku a protože jsme nechtěli, aby se nám do bot dostala voda, kráčeli jsme velmi opatrně a i dost pomalu. Největší problémy nám ale způsobil přechod přes rozvodněný potok. První můstek byl dost zničený, ale stále použitelný. Ale ten druhý je dnes již natolik poškozen, že se přes něj nedá vůbec projít. Bezpečnější proto bylo projít přímo přes potok, a tak jsme museli najít nějaký úsek, kde voda neteče příliš prudce a kde z ní vyčnívají větší kameny, abychom si co nejméně zmáčeli boty. Chvilku jsme hledali, ale nakonec jsme takový úsek našli. I když musím přiznat, že jsem měla dost strach. Pak nás už čekala jen příjemná lesní cestička. Žlutá turistická značka nás bezpečně přivedla až k Vrbickému plesu, největšímu přirozenému jezeru v Nízkých Tatrách.

Podle mapy nám měla tato túra zabrat něco přes tři a půl hodiny. Vzhledem k počasí, a to teď nemyslím jen déšť, ale i krásné divadlo v podobě plazící se mlhy, které jsme na hřebeni pozorovali a také kvůli úchvatnému setkání se svišti a kamzíkem jsme však na výletě strávili skoro šest hodin. Musím přiznat, že pro mě to byl jeden z nejkrásnějších letošních výletů.

Text a foto: O. Maňáková

Překlad: Stanislava Waniová