SR, Piešťany – uzdravující město

Dostupnost tohoto lázeňského města je výborná, jelikož Piešťany jsou napojeny na dálnici D1, nachází se zde železniční zastávka na hlavní trase Bratislava–Košice, a dokonce i mezinárodní letiště regionálního významu.

Letiště je sídlem velmi zajímavého Vojenského historického muzea a k vidění jsou zde různé typy vojenské techniky včetně letadel. Také je místem častých kulturních akcí. K těm nejznámějším patří Národní letecké dny nebo hudební Grape Festival.

Ale my se přesuneme do centra, kde nás čekají památky, malebné parky a v neposlední řadě léčivá voda.

Piešťany jsou mezinárodním střediskem léčby revmatických chorob, ale i významným regionálním centrem. Město je od nepaměti spjato s vodou, ať už prostřednictvím řeky Váh, která městem protéká, nebo výskytem vzácných léčivých pramenů. Oblast kolem Piešťan byla osidlována již v daleké minulosti, což dokumentují nálezy nástrojů člověka neandrtálského typu a mamutích klů. Snad nejznámějším výtvarným projevem z doby kamenné na Slovensku je Moravianská venuše, jejíž replika je k vidění v Balneologickém muzeu (sídlí v budově Lázeňské dvorany). V muzeu kromě expozice historie lázní a lázeňství na Slovensku můžete vidět i výstavu věnovanou M. R. Štefánikovi.

První zmínka o městě je z roku 1113. Největší rozmach nastal v 19. století a souvisí samozřejmě s rozvojem lázeňství, které od druhé poloviny 20. století vystřídal průmysl a v současné době turismus. Historií vás nechceme moc zatěžovat, ale zmínit musíme Jozefa Erdődyho, který zde nechal vybudovat první zděné lázeňské budovy – Napoleonské lázně, dále fakt, že v roce 1802 navštívil Piešťany jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob – Ludwig van Beethoven a samozřejmě osobnost Ludovíta Wintera, který se stal budovatelem místních lázní a postaral se o jejich proslavení na celém světě. Mezi významné návštěvníky města patří i rakouský tenor Richard Tauber, švédská spisovatelka Selma Lagerlöfová, secesní malíř Alfons Mucha nebo někteří mahárádžové. Působili zde slovenští výtvarníci jako např. Janko Alexy, M. A. Bazovský, Zolo Palugyay, spisovatel Ivan Stodola či básník Ivan Krasko, který zde má zřízen i pamětní pokoj.

Snad ještě jedna historická událost, kterou bychom neradi opomněli, a to památné setkání tří císařů (německý Vilém II., rakouský Karel I., bulharský Ferdinand I.) v roce 1917 v hotelu Thermia Palace, kteří zde jednali o dalším vedení probíhající první světové války.

Co se týče památek, tak těch zde naleznete nepočítaně. Za symbol města je považována socha lamače berlí, kterou na podnět Ludvíka Wintera vytvořil německý kreslíř Arthur Heyer a nachází se na průčelí Kolonádního mostu. Samotný most je vrcholné dílo funkcionalistické architektury a zároveň patří mezi nejdelší krytý most ve Slovenské republice. Kromě sochy lamač berlí je významné i dílo lepty do skla od Martina Benky. Ze středověkých památek zde bohužel najdete jen ruinu kostela v Detvianské ulici. Ze sakrálních staveb doporučujeme navštívit klasicistní kostel sv. Štefana Krále nebo neogotickou kapli Božského srdce. Za vidění určitě stojí i Kurhotel, již zmíněné Napoleonské lázně, Lázeňská dvorana, secesní Grand Hotel Royal, který je bohužel v dezolátním stavu, vodárenská věž z roku 1928 nebo Dům umění, jakož i mnoho dalších stavebních skvostů. Mezi charakteristické stavby města patří i Zemský most nad řekou Váh.

Za srdce města je považován Lázeňský ostrov, kde kromě léčebných domů, lázeňských budov a hotelů najdete i koupaliště či golfový areál. Nachází se zde také lázeňský park, který vás určitě okouzlí svou krásou. Zde zmíníme i Sad A. Kmeťa, který se nachází naproti Lázeňskému ostrovu a je prohlášen za kulturní památku, protože se na jeho území nachází několik vzácných dřevin a architektonické památky. Město protíná Vážska cyklomagistrála.

Piešťany jsou město nejen léčivé vody a bahna – peloidu evropského i světového významu, ale i kultury a společenského života. Nabízejí vám ideální spojení odpočinku i poznání, a proto jejich blahodárnou návštěvu vřele doporučujeme.

GPS: 48°35'24.3"N 17°50'40.0"E

Text: Oskár Mažgút

Foto: Roman Tvarožka