SR, Poprad – Tatry: Tatranská železnice II.

První a "skutečná" železniční trať z Popradu do Smokovce se začala stavět v roce 1906 a o rok později byla i dostavěna. Nahradila tak technický unikát "elektrickou dráhu bez kolejnic", o které jsme si řekli v předchozím článku, a tzv. omnibusy, které jezdily po této trati v letech 1904 až 1905. Omnibusy byly tzv. tatranské trolejbusy. Pod Tatrami jezdily tři trolejbusy typu Daimler - Stoll. Jezdily skoro celé dva roky a dokázaly přepravit až 20 osob. Bohužel, kvůli častým poruchám a technickým problémům hlavně v zimním období byl jejich provoz zastaven. Ale vraťme se zpět k "nové" železniční trati. O její vznik se opět postarali známí popradští podnikatelé Matějka a Krieger. Jejich záměrem bylo vybudovat železniční trať o rozchodu kolejnic 1 metr, spojující Poprad se Starým Smokovcem. Měla být plně elektrifikovaná pod napětím 550 V. Jak jsme si už výše napsali, jejich záměr se vydařil, ale kvůli ministerským průtahům byla železnice v celé své délce (13,6 km) zprovozněna až koncem roku 1908.

Rychlý rozvoj

Za necelé tři roky (1911) se začalo jezdit přes Starý Smokovec i do Tatranské Lomnice a odtud do Tatranské Polianky. Na poslední a nejnáročnější úsek, k osadě Štrbské Pleso, byla železnice přivedena až v polovině léta roku 1912. Kromě osobní přepravy cestujících byla postupně železnice využívána pro přepravu nákladu v podobě uhlí, cihel, cementu atd... Proto se v tomto čase hospodářského rozmachu živě uvažovalo o dalším budování tratí a spojování větších měst mezi sebou. Tyto snahy bohužel zabrzdila a doslova i zastavila první světová válka. Zajímavostí je, že v letech 1923 a 1924 poprvé fungoval provoz železnice bez omezení i během zimy, a to díky sněžným pluhům, kterými byly vlaky vybaveny. Ve 30. letech se na tratích pod Tatrami objevily první československé vlaky a v 40. letech byla vlivem politických rozhodnutí železnice znárodněna. Nejdříve se dostala do rukou Československých drah a od roku 1992 přešla pod správu Železnic Slovenské republiky. Nazvěme to státní privatizací, která s sebou přinesla obnovu vozového parku. Ale obnova to byla trnitá. Nejdříve se v 50. letech začaly dodávat vozidla M 49.0, ty se však neosvědčily, a tak je v 60. letech nahradily třídílné soupravy řady EMU 89.0. Díky mistrovství světa v lyžování proběhla v letech 1965 až 1969 rozsáhlejší rekonstrukce a od 70. let železnice sloužila už jen osobní dopravě. Za dalších 15 let přibyly do vozového parku ještě dvě lokomotivy sovětské výroby. Poslední změny se uskutečnily na přelomu tisíciletí, kdy ve vyhlášeném tendru zvítězilo konsorcium Stadler-Adtranz, které postupně nahradilo původní vlakové soupravy za nové, typu 425.95. Ty byly vyrobeny v městě Vrútky na základě švýcarské licence. V současnosti jsou Tatranské elektrické železnice napájené napětím 1500 V, což je skoro trojnásobek oproti minulosti.

Jízda Tatranskou elektrickou železnicí je skvělým zážitkem pro všechny. Krásy okolní tatranské přírody pozorované za okny vlaku, vyrážejí dech. Ze zalesněné části se rázem vlak přesune na sráz, kde se otevře přenádherný výhled na podtatranskou oblast na jedné straně a mohutné štíty Tater na straně druhé. Železnice je každý rok zkoušena přírodními silami v podobě větru a sněhu a přesto odolává a věrně slouží jak domácím, tak návštěvníkům z jiných koutů Slovenska či světa.

Text a foto: Oskar Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová