SR, Roháče – dobrodružství, na které se nezapomíná

Bylo to už poměrně dávno, co jsme se vydali do hor. Proto jsme se rozhodli napravit to. Nechtěli jsme ale potkávat velké zástupy turistů, a proto jsme se vydali sice do méně navštěvovaných, ale zato alespoň pro nás nejkrásnějších hor na Slovensku – do Západních Tater.

Toto jádrové pohoří vzniklo již velmi dávno a je rozděleno do šesti geomorfologických částí, tedy alespoň na slovenské straně, protože část pohoří zasahuje i do sousedního Polska. Hranice mezi Západními a Vysokými Tatrami vede podél Koprové doliny přes Zadní Tichou až po Liliové sedlo. My jsme si vybrali centrální část Západních Tater s typickým velehorským reliéfem (turistická uzávěrka vysokohorských tras trvá od 1. 11. do 15. 6.). Za vstupní bránu jsme zvolili Roháčskou dolinu, jejíž ústí začíná u vesničky Zuberec, část Brestová.

Těsně za Zubercem, resp. u rekreační osady Zverovka, jsme museli odstavit auto. Pro ty, co využívají autobus, se zde nachází i konečná zastávka autobusové dopravy. Odtud musíme již pouze pěšky po asfaltové cestě, která je zároveň červeně značenou turistickou trasou, směřující k Ťatliakově chatě. Cesta po asfaltu není moc záživná a trvá přibližně hodinu. Přesto nám odkrývající se panoramata Roháčů dodávala potřebnou výdrž.

Když jsme se dostali k Ťatliakově chatě, na chvíli jsme se zastavili a posilnili. Někteří z nás si zašli kousek za chatu k Ťatliakovu jezeru, což je vlastně malé mělké jezírko, na jehož hladině se neskutečně odrážejí mohutné štíty Roháčů. Ideální místo na relax v náruči přírody.

Ale protože jsme sem nepřišli relaxovat, ale provozovat turistiku, tak jsme se po sjednocení skupiny vydali směrem vzhůru do výšin. Napojili jsme se na modře značenou turistickou trasu vedoucí Smutnou dolinou. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, proč se dolina jmenuje Smutná. Pojmenování vzniklo z toho, že dolinou neprotéká žádný potok, tím pádem je ochuzena o bohatou zeleň a působí tak vyprahle až smutně. Po poměrně dlouhém stoupání nás zaujaly dvě věci. První bylo pískání svišťů a druhou blízkost Smutného sedla, které bylo pro nás začátkem skutečné vysokohorské turistiky.

Ocitli jsme se ve výšce 1 965 m n. m. a na výběr jsme měli hned několik tras. Mohli jsme se vydat cestou dolů do krásné zelené Žiarské doliny nebo směrem na vrcholy Plačlivé, Ostrý Roháč či Volovec. Ale my jsme si zvolili trasu přes Tri kopy, Hrubou kopu až na vrch Baníkov.

Výstupy a sestupy po exponovaných Trech kopách byly náročné, adrenalinové a hlavně fantastické. Strmé srázy dodávaly přechodu extra dávku dobrodružství. Jednotlivé vrcholky byly od sebe vzdáleny necelých 5 minut a nabízely výhledy na obě strany těchto Tater, regiony Oravy a Liptova nebo na soustavu ples zvanou Roháčská plesa.

Ani jsme se nenadáli a vystoupili jsme na nejvyšší vrchol hlavního hřebene Západních Tater, na Baníkov, který dosahuje úctyhodné výšky 2 178 m n. m. Patrná je na něm činnost horských ledovců, které kdysi kralovaly tomuto území nikoho. Okolí vrchu Baníkov tvoří strmé svahy a sutinová pole. Po chvilce rozjímání nám nezbývalo nic jiného než sestoupit do Baníkovského sedla a napojit se na zelenou, později žlutou až nakonec modře značenou turistickou stezku podél Spálené doliny. Tou na rozdíl od Smutné doliny protéká Spálený potok, což se projevuje na bohaté zeleni. Sestupová cesta nás vyvedla k rozcestí Adamcula, které jsme již míjeli při cestě k Ťatliakově chatě. Z rozcestí jsme směřovali po již dobře známé asfaltové silnici k parkovišti, které bylo zároveň naším výchozím bodem.

Roháče nejsou jen nejvyšším pohořím regionu Orava, ale i místem chráněných rezervací, přenádherné přírody, výhledů a zážitků, které vám vřele doporučujeme zažít na vlastní kůži. Uvidíte, neprohloupíte!

Text a foto: Oskár Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová