SR, Vysoké Tatry – Bilíkova chata

K Bilíkově chatě se dostanete velmi jednoduše. Nejkratší cesta vede ze Starého Smokovce na Hrebienok, a odtud je to necelou půlhodinku po zeleně značených turistických stezkách přímo až k chatě. Samozřejmě cesty vedou i od Rainerovy chaty, nebo z Tatranské Lesné, ale ty jsou o něco delší.

Jihovýchodní úpatí Slavkovského štítu, konkrétně místo nazývané "Kancel", se stalo domovem Bilíkovy chaty, ale před ní tam už stála jednoduchá Růženina chata, ke které přibyl turistický hotel. Tyto historické mezníky se začaly psát v roce 1875. O osmnáct let později byly zdejší stavby asanovány a na jejich místě vyrostly dva hotely, které tvořily malou osadu zvanou Studenopotocké lázně. Lázně měly velkolepé plány, a to dotvoření dalších nejméně šesti budov s kapacitou 400 pokojů, otevření cukrárny, pivnice, nebo vlastní chov krav. Ale nic z uvedených plánů se nekonalo. Krátce po první světové válce byla asanována budova lázeňského domu. Pozdější investice již lázně nezachránily, protože začátkem roku 1927 lázně vyhořely. Na jejich místě byla v roce 1934 vybudována účelová patrová chata s jídelnou a kuchyní v přízemí a ubytovacími prostorami v patře. Za celou touto stavbou stál dr. Michal Guhra ml., který se však nedožil jejího slavnostního otevření. Přesto po něm byla chata pojmenovaná jako Guhrova chata.

Tato turistická ubytovna s restaurací byla přizpůsobena požadavkům především mladých německých turistů, členů Karpatského spolku. V roce 1936 byl půdorys chaty rozšířen, což mělo za následek rozšíření lůžkové kapacity ze 40 na 58 míst. Po druhé světové válce v roce 1946 převzal chatu Klub slovenských turistů a lyžařů (KSTL), který o rok později chatu přejmenoval na Bilíkovu chatu KSTL. Chata prošla rekonstrukcí a v její blízkosti postavili turistickou noclehárnu, která však byla na rozdíl od chaty bez vody a topení. Postupně však i tuto noclehárnu vylepšili, aby mohla být využívána i během zimní sezóny. Zdokonalení prací pokračovalo i na Bilíkově chatě. Přibyla terasa, sprchové kouty, ústřední topení. V roce 1965 byly práce dokončeny a na základě vyjádření kolaudační komise se Bilíkova chata stala nejlépe vybavenou chatou ve Vysokých Tatrách. Projevilo se to i na ceně za lůžko, které na tu dobu nebylo nejlevnější. K chatě se bylo možné dostat i autem.

Další větší rekonstrukce, která částečně změnila exteriér budovy, proběhla v roce 1992. Štíty budovy byly zvednuty o metr, terasa byla zastřešena a na chatu se zavedl plyn. Nedá mi nevzpomenout i chataře, kteří tvoří jakéhosi ducha chaty. Nejdéle působící chatař byl Rudo Kacian, který zde působil úctyhodných 29 let. Možná se pak ptáte, proč se chata jmenuje Bilíkova? Toto pojmenování získala po inspektorovi finanční stráže, aktivním lyžařském závodníku KSTL Pavlu Bilíkovi. Pan Bilík byl účastníkem Slovenského národního povstání v boji nad Horním Smokovcem, kde ho zajali Němci a 7. září 1944 popravili na Kežmarském hradu. Na jeho počest a památku byla chata přejmenována. Jméno tohoto Slovenského partyzána nese dodnes.

Po rozdělení Československa v roce 1993 byla chata privatizována a od roku 1999 je majitelem jistá bratislavská firma. Chatu spravují manželé Fassingerovi.

Současná chata změnila charakter. Z turistické chaty se díky přestavbě stala spíše budova hotelového zařízení buňkového typu, ve které přibyly i apartmány. V současnosti chata disponuje 29 lůžky a vlastní filtrovanou studnou. Zásobování je díky provozní cestě, vedoucí až k chatě, zajišťováno auty. V zimní sezóně se zase využívá pozemní lanovka a sněžné skútry. Poměrně velká restaurace nabízí širokou paletu jídel. Ve spodní části chaty se nachází vinárna, dokonce i sauna. Díky celoročnímu provozu a dobré dostupnosti, nebo blízkosti Vodopádu Studeného potoka, se chata stala velmi oblíbeným místem pro mnohé turisty či méně zdatné výletníky.

Text a foto: Oskar Mažgút

Překlad: Stanislava Waniová