SR: Vysoké Tatry – prodloužený víkend plný dobrodružství II.

Pro nás byl Lomnický štít vysněnou destinací na strávení sice krátké, ale o to intenzivnější jednonoční dovolené. Můj přítel sice věděl, že máme v plánu odvoz lanovkou až na samotný vrchol, to samotné už považoval za krásný Valentýnský dáreček, ale když jsem mu u infocentra prozradila, že se musíme vrátit k autu pro všechny věci, protože by asi nebylo rozumné nechávat je na noc v autě na nehlídaném parkovišti, zablýskla se mu v očích nefalšovaná radost malého dítěte, které právě dostalo novou hračku. Nahlas to komentoval po svém se šibalským úšklebkem: „To jsem ani nevěděl, že po tolika letech nepoznám, že mi lžeš!“ Těmito slovy narážel na to, že ještě doma před odjezdem mi slíbil, že mne jednou vezme na „Lomničák“ i na noc, o čem jsme už dávno spolu snili, a já jsem mu tehdy jen s úsměvem odpověděla, že protentokrát si to tam nahoře alespoň omrkneme, ať víme, do čeho příště půjdeme.

Lanovkami až na vrchol

Z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso – přes mezistanici Štart, na které jsme však nevystoupili – jsme se pohodlně vyvezli kabinkovou lanovkou. Z nástupní stanice ve výšce 903 m n. m. jsme se přibližně za 12 minut dostali do nadmořské výšky 1772 metrů. Jarní lyžování tam bylo v plném proudu. Nejdříve jsme se v pokladně informovali, kdy nám pojede lanovka až na vrchol. Měli jsme ještě skoro hodinku čas, tak jsme se pohodlně usadili na sluncem zalité terase, kde jsme náhodou potkali další kamarády. Ti tam právě načerpávali nové síly po skialpinistickém výstupu na Skalnaté pleso. Při debatě u piva jsme společně obdivovali nádherný výhled na majestátní vrchol Lomnického štítu. Už samotný pohled na červenou kabinku lanovky, která se ze Skalnatého plesa na Lomnický štít jakoby vznáší ve vzduchu, vzbuzoval respekt. I když nemám panický strach z výšek, při pohledu na lanovku, jak během celé cesty visí na laně bez jakékoliv podpory sloupu, se mi mírně stáhl žaludek. Jakoby to počasí vycítilo, jen jak jsme nastoupili do lanovky, vítr úplně ztichl. V poměrně velké kabince jsme se vezli s dalšími asi deseti osobami. Nezdála se plně obsazená, její přepravní kapacita je totiž 16 osob. Po vystoupení z lanovky v šestiposchoďové budově přímo na vrcholu „Lomničáku“ musíte vyběhnout ještě několik poschodí, než se ocitnete v nejvýše položené kavárně na Slovensku s názvem Dědo. Z její terasy se nám naskytl nádherný a neopakovatelný výhled. Lomnický štít nás přivítal v plné kráse.

Na Lomnickém štítu

Číšník nám na ohřátí nalil skleničku tvrdého, protože bez ohledu na pěkné počasí a jen mírný vítr, byla na terase skutečně pořádná zima. Přinesl nám také sladký pamlsek v podobě lahodného ovocně smetanového poháru. Přestože je prostředí kavárny skutečně velice útulné, většinu času našeho pobytu jsme trávili na otevřené terase a přilehlé vyhlídce. Počasí v Tatrách je skutečně nevyzpytatelné. V průběhu několika hodin jsme zažili velmi silný nárazový vítr, slabé sněžení i mrholení, totální bezvětří, hustou mlhu, kdy jsme nedohlédli ani na okraj terasy, i úplně jasnou noční oblohu plnou hvězd, ale také totální tmu bez jediné hvězdičky na obloze. Jak řekl číšník, který se nám věnoval do pozdních nočních hodin, zažili jsme až na bouřku snad všechny tváře tatranské přírody. Když i poslední návštěvník nastoupil do lanovky a opustil „Lomničák“, zavedl nás číšník do našeho apartmá. Byl to jednoduše, ale velice útulně, zařízený pokojík se dvěma manželskými postelemi, televizí s DVD přehrávačem, ale hlavně s krásným výhledem na tatranské štíty. V okně čekal i dalekohled. My jsme však jen shodili batohy do kouta a opět vyběhli na terasu. Tentokrát už foukal pořádně silný vítr, který s sebou přinesl i hustá mračna, z nichž sem tam spadlo pár vloček. Focení se stalo náročnější, protože ani stativ nedokázal odolat tak prudkému větru. Za chvilku nás číšník znovu zavolal dovnitř, kde už na nás čekal krásně prostřený stůl. Předkrm i hlavní jídlo byly skutečně fantastické. K tomu jsme si vychutnali láhev kvalitního vína a po večeři skvělý dezert.

Observatoř na Lomnickém štítu

Na vrcholu Lomnického štítu se nachází i meteorologická stanice a astronomická observatoř. V čase našeho pobytu měl v observatoři službu RNDr. Ján Rybák, CSc., který je shodou okolností známý mého otce, a tak nás po krátkém úvodním rozhovoru pozval po večeři na obhlídku. Byl to skutečně silný zážitek. I když já jsem z jeho přednášky rozuměla jen málo, chlapci měli plno otázek, na něž jim trpělivě odpovídal. Přestože jsem si toho příliš nezapamatovala, takže se s vámi o to nemohu podělit, čas nám uběhl velice rychle. V kopuli observatoře jsme strávili téměř dvě hodiny a další hodinku jsme debatovali v kavárně u hrnku čaje.

Noc plná hvězd

Potom jsme se střídavě přesouvali z kavárny na terasu, občas jsme se občerstvili sklenkou ostřejšího nebo zahřáli horkým čajem. O půlnoci na nás měla čekat studená obložená mísa, ale protože jsme byli skutečně vyčerpáni a ráno jsme chtěli vstávat už kolem páté, abychom stihli východ slunce – na horách bývá skutečně kouzelný, dohodli jsme se s číšníkem, že nám mísu nachystá až na pátou hodinu ranní. I tak jsme však skoro do půlnoci obdivovali z terasy noční výhled na okolí. Chvíli byla jasná noc plná hvězd, která se vzápětí změnila na nepoznání a obloha se zakryla hustými mraky. Tak se počasí střídalo dokud jsme nešli spát. Občas v tak krátkých intervalech, že jsme nestíhali ani zapnout fotoaparát, abychom si tu nádheru mohli zvěčnit.

Východ slunce

Po krátkém, ale vydatném spánku jsme se vzbudili před pátou ráno. A vstávání tak brzy stálo za to. Východ slunce v Tatrách je skutečně úchvatný. V kavárně nás už čekal číšník i s obloženou mísou. Ještě jsme si objednali šálek čaje a hned jsme vyběhli na terasu. Znovu jsme si něco nafotili a mezitím jsme odbíhali dovnitř pro něco dobrého na zub. Mísa byla plná sýrů a salámů.  Kolem půl desáté přijela nahoru první ranní lanovka s turisty, která pro nás znamenala konec našeho pobytu. V koutku duše jsme doufali, že počasí se ráno postaví na naši stranu a zafouká silný vítr, což by znamenalo, že se náš pobyt prodlouží. Číšník nám vyprávěl o případech, kdy kvůli vrtochům počasí zůstali návštěvníci na Lomnickém štítu uvězněni i několik nocí. V takovém případě za základní stravu a ubytování navíc neplatí. Nás však lanovka svezla do stanice na Skalnatém plese, kde už na nás čekala další vydatná snídaně. Odtud jsme lanovkou sjeli do Tatranské Lomnice. Naši kamarádi, žel, museli svůj výlet v Tatrách kvůli pracovním povinnostem ukončit, tak jsme je odvezli do Popradu na nádraží, a my jsme se vydali na procházku po městě. I tam jsme potkali kamarády z vysoké školy. Odpoledne jsme se s přítelem přesunuli do podtatranské obce Batizovce, kde jsme strávili další dvě noci.

Co vše jsme během našeho výletu do Vysokých Tater ještě zažili, se dočtete opět za týden.

Text a foto: O. Kubáčková

Překlad: Jiří Výborný