SR, Vysoké Tatry: romantický výlet vlakem

Můj hlavní plán byl projet síť Tatranských elektrických železnic (TEŽ) a Ozubnicovou železnici (OŽ) ze Štrby na Štrbské Pleso. Celodenní jízdenka na celou síť železnic ve Vysokých Tatrách stojí jen pár euro, takže je to ideální řešení, pokud plánujete vystupovat a znovu nastupovat. A vzhledem k tomu, že přesně to jsem plánoval udělat, žádná velká túra mě totiž zrovna nelákala, označil jsem si při prvním nástupu v Popradě jízdenku a věděl jsem, že až do večera nemusím nic řešit.

Vystoupil jsem ve stanici Starý Smokovec, a protože byla v dalším úseku až do dvou hodin výluka, měl jsem na vybranou: buď se vyjet podívat lanovkou na Hrebienok, nebo přestoupit na druhý vlak TEŽ a dojet do Tatranské Lomnice (odkud mimo jiné také vede lanovka, tentokrát na Lomnický štít). Zvítězila druhá varianta, a tak jsem si za tři čtvrtě hodiny prošel Tatranskou Lomnici a prvním vlakem se vrátil do Starého Smokovce.

Výluka právě skončila a z Popradu přijela zdvojená jednotka, přičemž lidé měli notnou chvíli zmatek v tom, který vlak tedy jede zpět do Popradu, který nahoru na Štrbské Pleso, a který do Tatranské Lomnice. Po přesunu několika skupinek mezi soupravami se nakonec všechny vlaky rozjely, a já tak vyrazil vstříc Štrbskému Plesu. V plánu bylo vystoupit tam, kde se mi to zrovna bude líbit, kus úseku popojít pěšky, a dalším vlakem pak pokračovat až do cílové stanice. Odpoledne vlaky na TEŽ občas jezdí i po půl hodině, takže jsem nemusel řešit, co by se stalo, kdyby mi vlak ujel.

Na zastávce Danielov Dom, kterou jsem si vybral, mi vlak nezastavil (asi jsem málo mačkal tlačítko na znamení), a tak jsem nakonec vystoupil o zastávku později s tím, že dojdu pěšky do stanice Vyšné Hágy. Vybral jsem si dobře, protože celou cestu jsem mohl jít po krásné pěšince lesem, a sbírat všude okolo rostoucí kvanta brusinek. Dokonce jsem našel i pár borůvek, což mě v říjnu celkem dost překvapilo.

Vyšné Hágy je asi nejromantičtější stanička na TEŽ, obzvlášť takto na podzim působí se spadaným barevným listím jako z pohádky. Po asi 15 minutách čekání jsem už vyjel až na konečnou, do stanice Štrbské Pleso. Pomalu se začínalo šeřit, tak jsem si jen obešel kus jezera, a když do toho začalo ještě lehce poprchávat, byl jsem rád, že mohu zalézt do tepla jedné z místních hospůdek. Dostal jsem vynikající domácí houbovou polévku, což v ten moment můj žaludek naprosto uspokojilo...

Druhý den ráno jsem vyrazil z Popradu rychlíkem do Štrby, kde už hned navazoval spoj Ozubnicové železnice. Cesta nahoru trvá 15 minut a otevírají se při ní krásné výhledy. Nikomu tak nevadí, že vlak jede celkem pomalu (navíc autem se na Štrbské Pleso dostanete po klikaté silnici stále výrazně pomaleji než vlakem). Nebo alespoň mně to rozhodně nevadilo.

Posnídal jsem na břehu jezera, a protože jsem potřeboval stihnout poslední denní vlak, kterým se dostanu do Prahy, zvolil jsem místo dlouhé náročné túry lehce barbarskou cestu lanovkou na vrch Solisko. Ještě u dolní stanice lanovky vypadalo počasí velice slibně, během pár minut cesty se ale odkudsi vynořil velký šedý mrak, takže jsem nakonec ani nedošel úplně na vrchol (i tak je to slušná makačka).

Zastavil jsem se těsně pod mrakem a ještě předtím, než jsem z batohu vytáhl fotoaparát, abych si mohl vyfotit výhled do údolí, poprvé v tomto roce jsem nasadil rukavice a oblékl záložní mikinu, kterou jsem doufal, že nebudu potřebovat. Pak už jsem si v závětří velkého kamene jen užíval nádhernou podzimní krajinu pode mnou a nechal se fascinovat rudě a zlatě zářícími jeřáby v zelené záplavě kleče a smrků. 

Už po cestě lanovkou dolů mi začalo být opět horko a na Štrbském Plese jsem zase mohl v klidu rukavice i tlustou mikinu schovat do batohu. Po menším obědě jsem pak nasedl na OŽ směrem dolů do Štrby, kde už stačilo jen přeskočit do rychlíku, nechat se odvézt do Žiliny, a odtud pak pokračovaz expresem až do Prahy.

Podobný výlet určitě mohu doporučit, Tatry jsou dnes z ČR vlakem velice dobře dostupné (do Popradu jezdí i dva noční spoje, v jednom z nich dokonce můžete převážet i automobil) a turistům všech kategorií mají určitě co nabídnout. Doufám, že se mi brzy podaří vyzkoušet i tamní lyžařské areály.

Text/foto: Matouš Vinš