Litoměřice: město?..ne, to je zahrádka - VIDEO
Jestliže zima většině měst tak trochu ubírá na kráse, u Litoměřic udělala ledová královna výjimku. Je chladný den a pětadvacetitisícové město, nedaleko německé hranice, žije uvolněnou atmosférou. Lidé kmitají sem a tam po rozlehlém Mírovém náměstí. Zastavují se, aby mezi sebou prohodili pár slov, a pak se znovu rozejdou, aby stihli, co musí.
Sudety po česku
Blíž k německým hranicím, víc německé. Taková rovnice platila před druhou světovou válkou a v jejím průběhu taky pro Litoměřice. Češi tam byli oproti Němcům vždycky v menšině. Stejně jako nedaleké Lovosice, i Litoměřice byly po uzavření Mnichovské dohody součástí Sudet, a tedy i Velkoněmecké říše. S Protektorátem Čechy a Morava je neúnavně spojovaly dvě řeky - Labe a Ohře, na jejichž soutoku město leží.
Proud řek naštěstí žádnému diktátu nepodléhá. Labe teklo vždycky z Krkonoš, kde pramení, a přes sever Čech pryč do Německa, a dál do moře. Jen v časech, které byly pro Čechy asi nejtěžší v historii, se v Litoměřicích Labe jmenovalo po německu – Elbe.
Nacističtí rukojmí
Stejné jako Labe zůstaly i kopce Radobýl a Bídnice. I ty se ale staly jakýmisi „rukojmími“ nacistů. Kromě samozřejmého poněmčení názvu, ale Hitlerovi zmocněnci sáhli až do samotných útrob vrchů Českého středohoří. Pod jejich povrchem nechali vystavět podzemní továrnu s názvem Richard a právě kvůli její stavbě v Litoměřicích zřídili taky menší koncentrační tábor, pobočku tábora ve Flossenbürgu. Váleční zajatci pracovali ale i ve městě samotném, nejčastěji v koželužně a továrně na letecké vrtule, zřízené roku 1942 v prostorách bývalého pivovaru.
Dnes už jsou Litoměřice ryze české, i když aut, jejichž „espézetka“ nese označení „D“, projíždí městem přirozeně dost. Vojáci ale k Litoměřicím patřili, podobně jako v nedalekém Terezíně, od pradávna. Kluci v zeleném definitivně vyklidili pole, respektive dvoje litoměřická kasárna, v roce 2000 – čtyři roky před profesionalizací české armády. Válečným pamětníkům se možná skutečně ulevilo až tehdy.
Mír se vším všudy
Litoměřice po dlouhém čase setřásly tu podivnou pachuť válek a připravenosti k boji a konečně se staly klidný městem, prakticky nezávislým na svém okolí. Dnes svým půvabem lákají tisíce turistů. Městská památková zóna, která zahrnuje desítky architektonických skvostů a ulic, má totiž co nabídnout.
Když se člověk postaví doprostřed litoměřického náměstí, neví, kam by se nejdřív vydal. Jeho pozornost okamžitě přitáhne stará radniční budova, která teď slouží jako muzeum, nebo Dům Kalich, dnešní sídlo městského úřadu. Přehlédnout se nedá také originální sgrafitová fasáda renesančního Domu u černého orla. Ve městě stojí celkem sedm kostelů, nechybí ani městské divadlo, fotbalový či zimní stadion.
Oblíbeným místem procházek jsou litoměřické hradby a parkány. Právě ony nabízejí unikátní pohled na město a jeho okolí. Neodmyslitelnou kulisou, bez které si Litoměřice lze jen těžko představit, jsou už zmiňované kopce Českého středohoří.
V krajině, kam za První republiky odjížděli senioři, aby tu strávili penzi, protože je tam teplé klima, se daří ovoci, zelenině a hlavně vínu. V Litoměřicích každoročně probíhá známá výstava Zahrada Čech.
Zajímavostí Litoměřic je také fakt, že tu své poslední dny strávil slavný český básník Karel Hynek Mácha. Jeho poslední procházkou byl prý Radobýl, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech a ze kterého běžel na pomoc, když viděl, že ve městě hoří. Krátce na to zemřel. Psal se rok 1836.
Text/foto/video: Klára Svobodová
Diskuze u článku (0) |