Postoloprty: maloměsto s krvavou historií - VIDEO

Historikové dodnes neví, jak název malého pohraničního města, které leží jen pár kilometrů od Loun, vlastně vznikl. Svého času se přikláněli k názoru, že je odvozen od latinského názvu tamního benediktinského kláštera Porta Apostolorum. Jenže název města byl podle kronik znám ještě dřív než samotný klášter. Staročeské sousloví „postoly prtati“ zase znamenalo opravovat boty nebo ševcovati. A tak je možné, se si lidé v Postoloprtech nechávali spravovat prošlapané střevíce nebo škrpály. Ale kdo ví. Jedno je jasné. Samotný název v dobrodružných duších probouzí zvědavost a touhu se do Postoloprt vypravit.

Válečná dohra v 21. století

Zasvěcení by ale jeli do Postoloprt s jasným cílem – podívat se do míst tzv. Postoloprtského masakru. Ten se odehrál jen pár dní po konci válečného běsnění, 3. června 1945. Tehdejší Československé jednotky věznily tisíce sudetských Němců v postoloprtských kasárnách. Na stejném místě je také popravili, bez soudu. V období míru, kdy se už všichni pomalu vzpamatovávali z hrůz, které za sebou nechala šílená idea Führera Hitlera, byly v Postoloprtech povražděny tisíce sudetských Němců. U 763 exhumovaných těl se podařilo objasnit identitu. Podle expertů jich byly ale další tisíce.  

Teprve nedávno, roku 2008, tiskem proběhly zprávy o tom, že policie konečně našla dva viníky masakru. Ti jsou už ale po smrti. Zemřeli tiše, nepotrestáni. Jako malá náplast na to, co se tenkrát stalo, byla téhož data, roku 2010, v Postoloprtech odhalena pamětní deska – k nevoli mnohých místních a z počátku i samotného starosty města. O kontroverzi památníku svědčí fakt, že na náměstí není jediný ukazatel, který by vás tam zavedl. Také nápis na samotné desce nehovoří konkrétně o sudetských Němcích, ale jen jako o nevinných obětech postoloprtstých událostí.

Na městském webu, v rubrice, která patří historii města, není o "Postoloprtském masakru" ani zmínka. Jen pár vyhýbavých vět.

„Po obsazení města Rudou armádou se ujal správy Národní výbor, internace místních Němců v kasárnách vedla za špatných podmínek k mnoha úmrtím v internačních táborech“

Barevné pozlátko šedé reality...

Nahozená radnice, honosný kostel a pár domů s pěknou opravenou fasádou – náměstí Postoloprt vypadá na první pohled uhlazeně. Místní zámek, který se svou velikostí klidně dá přirovnat třeba k Nelahozevsi, stojí kousek za kostelem Panny Marie, tak trochu v ústraní od té vší parády na oko, údajně v místě bývalého kláštera.

Postoloprtský klášter – tehdejší sídlo bohatých mnichů řádu Benediktinů mělo kdysi v kraji výsostné postavení. Jeho věhlas mniši budovali pod heslem „Modli se a pracuj.“ Jako důkaz bohatství kláštera stály podle legendy před vchodem sochy ze stříbra a zlata. Prý ale jen do té doby, než městem roku 1420 táhli Husité. Mniši krátce před tím sochy sundali a kamsi zakopali, s tím, že je vrátí na původní místo až nepříznivá doba pomine. Nestalo se. Slavná éra postoloprtstého kláštera skončila. Po husitském řádění zbyly ze skvostu v románském stylu jen ruiny.   

Zámku velí zlá čarodejnice

A podobně dopadl i postoloprtský zámek přestavěný z tvrze, kterou se tehdejší architekti pokoušeli částečně obnovit zašlou slávu kláštera. Nápad přestavět tvrz na zámek dostal roku 1611 Štefan Jiří ze Štenberka. Velkolepé dílo pak putovalo z dědice na dědice, dluhy narůstaly a zámek chátral. Roku 1768 vyhořel. Tehdy ho vlastnil rod Schwarzenbergů. Zrekonstruoval ho, ale pruská válka znovu udělala své. Schwarzenbergům zůstal až do roku 1945, pak sloužil jako depozitář Státní knihovny v Praze. Nepomohla ani privatizace na konci 80. let minulého století.

Dnes postoloprtský zámek připomíná obydlí zlé čarodějnice figurující v jedné z pohádek studií České televize. Má ráda nepořádek, spoustu plevele v zahradě, vymlácená okna, vlhko a všechno si poctivě střeží pod zámkem. Nikdo do jejího podivného království nesmí. Jen čas od času dá svolení k tomu, aby se v její zahradě, o kterou přeci jen trochu dbá, konala svatba.

...a realita samotná

Podobně ale vypadá i stará zástavba města. O obrovské chátrající budovy se nikdo nestará. Většinu z nich obývá „nepřizpůsobivé obyvatelstvo“. Z otevřených oken je slyšet hudba a dětský pláč. „Hlavně ať večer nejsem v televizních novinách,“ volá starší žena, která má namířeno z nákupu domů. „Měla jste přijet v pondělí, to tady uhořel chlap,“ popisuje nedávnou událost a ukazuje na vyhořelou střechu. Není jediná. Pondělní tragédie se stala i tématem dvou lidí, kteří se náhodou potkali na náměstí.

Radnice asi pětitisícových Postoloprt se ale snaží, aby svým občanům zajistila nezávislost na okolních městech. Místní mají fotbalové hřiště, bazén, knihovnu, divadlo i kino nebo značkovou prodejnu Lounského pivovaru. V okolí města roste chmel, možná jeden z mála zemědělských produktů, který v době ekonomické recese, tak moc neztrácí na významu. Postoloprty mají bohatou, i když trochu pošramocenou minulost a kvůli té se tam stojí za to vypravit – třeba po jedné z mnoha cyklostezek nebo v teplém počasí loďí po řece Ohři.

Text/foto/video: Klára Svobodová