Pěší výlet k Nilu

Vyrážíme tedy z Bicheny naprosto přeplněným autobusem po prašné cestě plné výmolů někam mezi pole – místní nám tvrdí že autobus končí ve vesnici, kterou protéká Nil. Bláhově jim věříme, o to víc jsme překvapeni, když se ocitáme uprostřed hor a  po Nilu ani památka. Okamžitě nás obklopí dav domorodců, hlavně mužů a dětí. Sláva, jeden z nich mluví anglicky. Odvádí nás ke studni, kde doplňujeme vodu a dál na cestu, která snad vede k řece. Nejmíň půlka vesnice, která tvoří náš doprovod, nás utvrzuje v tom, že v Etiopii nikdy nebudeme sami. Cesta je prašná a rozpálená, vzduch se téměř nedá dýchat a my začínáme zjišťovat že ne sůl, ale voda je nad zlato. Když se zastavíme, abychom si sundali naše 20ti kilové baťohy a odpočinuli si, zastaví se i dav našich průvodců a vděčné publikum sleduje každý náš pohyb.

Veškerá snaha uniknout z toho obležení je marná. Sestup po suti s přetíženými baťohy a domorodci, kteří se na nás doslova lepí, začíná být nebezpečný. Jsme unavení, blíží se večer a nás zachraňuje Lukáš, který našel v členitém terénu úžasné místo na stanování na jedné ze skalnatých teras. Bivakujeme, vaříme večeři – kolem nás stojí 98 lidí a pozorují každý náš pohyb. Odmítají odejít, ztrácím nervy a schovávám se do stanu. Lukáš je na tom podobně, ale řeší to křikem a prosbami, aby odešli. Marná snaha. Michal zůstává klidný dlouho, ale když nás dnes už po několikáté opouští s toaletním papírem v ruce a vrací se s ním nejméně deset lidí, tak vybuchuje i on. Raději jdeme spát.

Ráno nás budí domorodci, oni snad vůbec nespí. Mají legraci z toho jak si čistíme zuby, jak snídáme, …rychle balíme a doslova utíkáme pryč. Ptáme se na cestu k Nilu – všichni nám ukazují nahoru do kopců – je to sice proti zdravému rozumu, ale jdeme, kam nás posílají. Zkušený horal Lukáš s tím zásadně nesouhlasí a tak vznikají první hádky. Ve vesnici na nejvyšším kopci v okolí nám dochází voda i trpělivost. Ještě že nádherný výhled a všeobjímající chaos právě probíhajícího trhu nás vrací do pohody. Trh se každý den přesouvá do jiné vesnice. Teď už je nám jasné, proč nás celou cestu doprovázeli plně naložení osli a ženy s velkými koši na zádech. Křik, smlouvání, plachty se zbožím… Neodolám a kupuji místní malovánka.  Ujímá se nás mladík, který nás doprovodí ke studni a i přes menší zmatky, způsobené tím, že je zamčená, nakonec nabíráme vytouženou vodu a pokračujeme v cestě. Teď už máme alespoň dobrý směr, jdeme dolů. Vedro, štěrk, kamenopády – všechny moje noční můry teď zažívám ve dne a v reálu. Michal několikrát kolabuje z námahy, je přehřátý, má málo vody a střevní potíže. Dobře mu tak, měl držet dietu. Procházíme vesnicemi, kde ještě nebyl běloch. Hlavně pro děti jsme opravdová atrakce. Terén se stává neprostupnějším, ještě že Lukáš drží směr. Blíží se večer a je jasné, že dnes už k Nilu nedojdeme. Stavíme si stan pod jednou z vesnic a sotva dovaříme večeři, tak už přicházejí místní muži zeptat se nás, kam jdeme a proč. Dorozumíváme se s nimi posunky a kupodivu to jde dobře. Je to úžasný zážitek. Vyčerpaní uléháme do spacáků, co na tom, že jsme se tři dny nemyli a Lukáš má blechy, usínáme téměř okamžitě.

Ráno nám chlapíci přináší snídani – mísu plnou injary -  to jsou placky, které mají vzhled špinavého hadru a chutnají jak špatně propláchnuté pivní trubky. Na oplátku dostávají rýži a opět probíhá lekce posunkové řeči. Michal je ještě učí žonglovat a má s tím veliký úspěch. Loučíme se a doufáme, že za chvíli už dojdeme k řece. Jenže asi po hodině definitivně ztrácíme cestu. Prodíráme se trnitými keři,  přelézáme skály a propadáme trudomyslnosti. Celou tu dobu vidíme Nil, ale nemůžeme k němu sejít. Nakonec jak zázrakem stojíme na břehu, poškrábaní do krve, unavení a s posledním hltem vody. Radost nám nezkazí ani stopy krokodýlů na břehu. Vrháme se do Nilu, myjeme se, s radostí plýtváme vodou, relaxujeme a vaříme si oběd. Celý den se snažíme rybařit, ale pokaždé nám ryba urve silon, takže k jídlu je zase kaše… Přichází večer, na oblohu se vyhoupne měsíc v úplňku a stovky hvězd. Sedíme na pláži u ohně a zažíváme něco neskutečného – jsme uprostřed Afriky, kolem nás divočina a jsme tu sami. Jenže se nám stýská po našich kajakářích, přemýšlíme co asi zažívají oni, uprostřed skal, s minimem věcí a hlavně bez nás. Začínáme mít i obavy z návratu do „civilizace“ a hlavně asi z dvoukilometrového převýšení, které nás zítra čeká. Michalovi je pořád ještě špatně a Lukáš má na nohou krvavé boláky. Tak honem do spacáku, ať se na zítřek vyspíme.

Ráno se snažíme rozhýbat bolavé a ztuhlé svaly, doplňujeme zásoby vody a vyrážíme. To stoupání nás asi zabije, několikrát ztrácíme cestu, ale směr máme dobrý. Když se dostaneme mezi vesnice, tak s Lukášem opět chytáme depku – od dětí, které se na nás lepí ,slyšíme jen : „Give me shoes…give me money….give mi something..“ Jediný Michal je proti tomu obrněný. A zase to vedro a málo vody, krizi si postupně proděláváme všichni. Michal už ale nemůže dál a tak stavíme stan už odpoledne, jíme sušené maso, protože na vaření nemáme dost vody a před domorodci opět zalézáme do stanu. Přesto, že jsme vyčerpaní ,téměř nespíme, takže ráno je pro nás vysvobozením. Rychle do sebe házíme proteinový nápoj a odcházíme. Během dopoledne se k nám přidává mladík, který nás pozve ke svým rodičům na oběd. S vděkem to přijímáme a pak už následuje spousta krásných zážitků.

Kluci  hrají s dětmi improvizovaný fotbal a tenis. Mě obklopí ženy, mají legraci z mého piercingu, sahají mi na vlasy, zajímají je všechny věci, co mám v batohu, pořád mluví a smějí se. Koukáme se, jak zručně připravují jídlo a pak společně s nimi jíme injaru s vejci, shiro a kyselé mléko. Všichni se chtějí fotit a filmovat, jsou velmi přátelští a bezprostřední. Ani se nám nechce odcházet, ale nedá se nic dělat. Náš mladý průvodce má stejnou cestu jako my, v Bichemě totiž studuje. Díky němu jdeme tou nejkratší cestou na autobus. Stoupání je pořád náročnější a my unavenější, takže když vidíme vesnici a v ní stojící autobus, jsme šťastní jak blechy (kterých se Lukáš konečně zbavil). Michal pronáší děkovnou řeč k Etiopskému národu a v místní hospodě si dáváme zasloužené pivo. Pak už nasedáme do autobusu, na klíně mi sedí další tři lidi, uhýbám hlavou před lokty těch co stojí okolo a cítím se skvěle. Náš výlet k Nilu končí. Přežili jsme.   

Text/foto: expedice

zpět