SAFARI

Cesta do Murchinson falls, rezervace na hranicích s Kongem, bude dlouhá a úmorná.Čeká nás necelých 400 kilometrů převážně hliněných a kamenitých silnic s velkými výmoly. Hlavní tahy jsou vyasfaltované, ale po období dešťů jsou v dezolátním stavu. Cesta připomíná tankodrom, ale už asi po pěti hodinách jsme si zvykli, že hlavami otloukáme střechu auta a přestalo nám to vadit. Pan řidič si to valil osmdesátkou a volant držel jednou rukou. Horší bylo, když ho začal držet i druhou, protože to znamenalo, že dostal strach i on. Na místních silnicích se stále troubí a přednost má vždy větší auto. Když vidíme druhý převrácený náklaďák, raději si zapínáme bezpečnostní pásy. Dopravní kolaps v auty přeplněném hlavním městě Kampale nepřipomíná nic, co jsme do té doby viděli…

     Docela jsem si oddychli, když se před námi otevřela závora rezervace. Po zaplacení poplatku a nezbytné cesty kolem stánku se suvenýry pro turisty jsme u cíle. Na silnicích posedávají tlupy paviánů, kteří se celkem neochotně zvedají a utíkají před námi do pralesa. A to je něco pro našeho fotografa -  kdyby ho náš řidič pustil, snad by je pronásledoval přes celou rezervaci. Kolem nás je opravdu živo a zdá se, že všechny ty antilopy, prasata a ptáky snad ani nerušíme. Ještě nás čeká cesta do kempu, kde si na zítřek pronajmeme rangera, bez kterého na safari nemůžeme jet. Z celodenní cesty jsme unaveni, takže po večeři odcházíme spát. Ubytování je na naše poměry opravdu luxusní, po téměř dvou týdnech konečně ležíme v postelích a těch pár švábů ani nevnímáme.

     Brzy ráno vyrážíme na malý trajekt přes Albertův Nil, který nás převeze na druhou stranu řeky, kde se k nám připojuje náš ranger. A následuje velmi příjemné překvapení, protože to je krásná mladá černoška s odzbrojujícím úsměvem a hrozivě vypadajícím kulometem. Ještě se musíme zdržet v hotelu, mají tady překvapivě rychlý internet. Bohužel tím ale přicházíme o možnost vidět lvy při lovu, což je snad jediným mínusem našeho výletu. Ještě fotíme hrochy chladící se ve vodě a o kus dál slony, kteří odpočívající ve stínu stromů. Pak nasedáme do auta a frčíme na sever.

     Po několika kilometrech se mění ráz krajiny a stromy řídnou, nahrazují je keře a vzrostlá tráva. Projíždíme savanou, kde se pasou stáda antilop, buvolů a odpočívající stáda slonů  ,kolem nás pobíhají divoká prasata, majestátní žirafy pomalu okusují keře a všude lítají pestrobarevní ptáci. Někde ve stínu stromů odpočívají lvi. Je legrační pozorovat, co všechno dokážeme udělat pro dobrou fotku nebo záběr. Během jízdy lezeme na střechu, kroutíme si páteře v krkolomných jogínských pozicích, když se vykláníme z oken auta, nebo se dokážeme dlouhé vteřiny nepohnout a u toho všeho ještě pozorujeme naší krásnou rangerku, od které dostáváme výklad o každém zvířeti, které se kolem nás mihne.

     Být na safari je krása, ale vedro a chvílemi dost šílená cesta nás zmáhá, takže se pomalu začínáme těšit na kemp a oběd. A snažíme se nemyslet na několikahodinovou cestu zpátky, doufáme, že řidič je unavený méně než my, protože jet po ugandských silnicích ve tmě bude jistě další silný zážitek. Ke konci naší trasy náš ženský průvodce ukazuje stopy a cestičky jednotlivých zvířat. Každé zvíře má svou cestičku kudy chodí k vodě a nebo za potravou. Okouzlující svět původních zvířat Afriky musíme opustit a vrátit se zpátky na divoké peřeje Nilu. Ještě nám  zbývá  pár kilometrů do našeho cíle na Bílém Nilu.

Text: Klára Poláčková a Filip Jančar

Foto: Michal Švorc a Filip Jančar

zpět