Čína a levné letenky...
Publikováno: 13.2.2012
Čína – země neomezených možností, země, která na rozdíl od vyspělého světa roste a jejíž hospodářský růst se v současném světě jeví jako zázrak. Země s mnoha kulturními a historickými památkami, země, která posílá člověka do vesmíru. Nicméně také země, která nerespektuje lidská práva, země, kde vládne diktatura, sice označovaná jako komunistická, avšak s velmi markantními kapitalistickými prvky.
Čína je velmi daleko, prakticky jiná cesta než letecky není v silách běžného člověka. A právě letenky do Číny jsou v současnosti na velmi nízké cenové úrovni. Jednu z možností jak získat levné letenky vám napovíme v závěru.
Nejvíce navštěvované památky
Asi nejznámější čínskou památkou je Velká čínská zeď, která je „prý“ jako jediná lidská stavba viditelná i z vesmíru. Důvodem stavby této zdi byla snaha o ochranu před mongolskými nájezdy. Počátky stavby sahají až do roku 200 př. n. l., kdy v Číně vládl Čchin Š‘-chuang-ti (První císař). Jde o 6000 km dlouhý systém opevnění, jehož šířka je přes pět metrů a výška zhruba 9 metrů.

Další velmi významnou a známou památkou je Zakázané město. Jde o komplex budov vybudovaných v Pekingu, v jádru vnitřního města, během vlády dynastie Ming. Město je obehnáno 8,5 m širokou zdí a 52 m širokým vodním příkopem. Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, většina do dnešního dne dochovaných budov však pochází až z 18. století. Město mělo symbolizovat vzdáleného a nedotknutelného císaře. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán. Po dobu pěti set let - do roku 1911 bylo Zakázané město nedostupné. Teprve po pádu dynastie bylo zpřístupněno obyčejným lidem. Celkem bylo na území Zakázaného města vystavěno kolem 800 budov a spolu s rozlehlými zahradami tvoří uzavřený celek. Císařský palác byl v roce 1987 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Nesmíme zapomenout ani na krásnou a mnohdy netknutou přírodu Číny jako např. Žluté hory, národní parky, komplex sladkovodních jezer Poyang Hu, písečné pláže Repulse Bay, Oceánický park a mnoho dalších zajímavých přírodních míst.
Levné letenky a jak na to
Pro získání letenek za výhodné ceny je vhodné sledovat tzv. speciální nabídky, které letecké společnosti vypisují např. v případě, že potřebují doobsadit letadlo. Musíte se sice přizpůsobit nabízeným termínům, nicméně cena kolem osmi tisíc za let do Pekingu a zpět se zcela jistě vyplatí.
Levné letenky do Číny či jiných destinací můžete objevit na stránkách firmy Atlantis Air Service, která je akreditovanou agenturou Mezinárodní organizace leteckých dopravců IATA. Firma byla založena již v roce 1990, nejde tedy o žádného nováčka. Pojištění, záruky (kauce) v důsledku úpadku cestovní kanceláře je sjednáno u renomované pojišťovny UNIQA. Firma poskytuje i další návazné cestovní služby jako zajištění víz, zapůjčení automobilu, pojištění cesty atd.

Pokud máte svůj sen v podobě cestování, nebojte se a sledujte zajímavé speciální nabídky levných letenek na uvedených stránkách. Již nikdy možná nebudou letenky tak levné jako v současnosti.

Text: AIVision, s.r.o. - Petr Čmuchálek
Vložit nový příspěvekSouvisejicí články
Publikováno: 24.5.2014
Asi tak by vypadaly první tři příčky seznamu jídel, která mi v Číně chyběla. Samozřejmě člověk po chvíli pátrání přijde na to, že IKEA je od kampusu jen hodinu jízdy autobusem (s pobytem v Číně se mi velmi změnil náhled na to, jaká vzdálenost je ještě brána jako „nedaleko“) a že si může čokoládu i nějaký ten sýr koupit, pokud si chce přilepšit.
Publikováno: 21.12.2013
Jak jsme se předchozího dne nad talířem la-mien usnesli, tak jsme také udělali. Hned ráno jsme nasedli na městský autobus k řece Siang-ťiang. Jakmile jsme vystoupili, spatřili jsme náš cíl – ostrov Tung-čou. Jelikož se skutečně jedná o ostrov, jediná přístupová cesta je právě po řece.
Publikováno: 14.12.2013
Když jsme zakoupili lístky, které nám zaručovaly, že budeme moci odjet z národního parku Čang-ťia-ťie, ani jsme neprotestovali, když jsme zjistili úplný stav věcí: ve znacích natisknutý nápis wu-cuo celkem jasně říkal, že se s největší pravděpodobností během cesty neposadíme.
Publikováno: 7.12.2013
Rozhodli jsme se dát parku ještě jednu šanci a začít z druhého konce – od jihu. Také jsme dodrželi naše rozhodnutí vyhýbat se schodům, a tak jsme se dali cestou podél řeky.
Publikováno: 30.11.2013
První naše dojmy z národního parku Čang-ťia-ťie tedy nebyly přímo pozitivní. Pozitivní ovšem nebyly ani dojmy následující. U vchodu jsme potkali ženštinu, která vehementně nabízela úžasné ubytování v hotelu přímo v parku za cenu, o kterou jsme i v neturistických oblastech museli smlouvat.
Publikováno: 23.11.2013
Po devítihodinové jízdě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Kuej-jangu, hlavním městě provincie Kuej-čou. Jaké bylo naše překvapení, když se nás nepokusil porazit horký závan venkovního vzduchu jako v Čchung-čchingu! Nedá se sice říct, že by nebylo vedro, ale foukal mírný vítr a celkově bylo o mnoho příjemněji.
Publikováno: 16.11.2013
Na další den jsme se utvrdili v tom, že dopátrat se v Číně směru, kterým chcete jít nebo jet, není vůbec jednoduché. Jestli tady totiž něco frčí, je to koncept mien-c' – tváře. Určitě máme něco podobného i v Čechách – jde zkrátka o to, že nechcete ztratit před druhými lidmi tvář.
Publikováno: 9.11.2013
Vlak K625 z Čcheng-tu do Čchung-čchingu byl poměrně... zajímavý dopravní prostředek. Protože ale bylo zapnuté jen každé druhé světlo a protože jsme byli k smrti utahaní, jen jsme se složili na sedadla (netradičně prázdná, vytrvalo jen pár nejodhodlanějších). Nerozhlíželi jsme se nalevo ani napravo, protože nevědomost je někdy základem úspěchu, a usnuli jsme neklidným spánkem.
Publikováno: 2.11.2013
Čcheng-tu už jsme oba znali poměrně dobře, a tak jsme se po důkladném spánku vydali do bambusového parku u univerzity, kde jsem studovala. Posilněni sladkým vodním melounem jsme vytyčili další cíl: mešita na západ od náměstí Tchien-tu.
Publikováno: 26.10.2013
Cesta do Sung-pchanu trvala asi tři hodiny. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, uvědomili jsme si, že jsme v super turistické oblasti. Ačkoliv se noc ještě neblížila, už předem jsme se obávali předraženého ubytování.
Publikováno: 19.10.2013
Lao-pan našeho hotelu (dá-li se naše obydlí nazvat hotelem) se zapřísahal, že autobus do naší další destinace - Žuo-er-kaj (městečka známého také pod jménem Zoige) jede o půl sedmé ráno.
Publikováno: 12.10.2013
Počasí jako by nás chtělo odměnit za útrapy předchozího dne, a tak jsme se probudili do slunečného rána. Zjistili jsme také, že přes noc úplně rozkopali hlavní cestu ve vesnici, takže jsme si zvesela zaskákali přes nově vzniklé příkopy.
Publikováno: 5.10.2013
Cesta autobusem ubíhala vcelku rychle, obloha se začínala vyjasňovat a nám se otevřel pohled do překrásné široširé krajiny. Čím dál víc jsme se nořili mezi vysoké horské štíty porostlé trávou, kterou spásala stáda jaků a hbitých koz.
Publikováno: 29.9.2013
Za deště jsme po prohlídce kláštera Labrang usínali a za deště jsme se také probouzeli. Byli jsme celkem rádi, že jsme se rozhodli opustit náš původní záměr přespat ve stepi.
Publikováno: 28.9.2013
Je horko. Sedíme v autobusu a namačkaní u okénka se snažíme osvěžit proudícím větrem. Dálnici co chvíli vystřídá prašná cesta s nesčetnými výmoly. Celí naklepaní vystupujeme na krátkou zastávku v městečku Lin-sia.
Publikováno: 21.9.2013
Z Pching-liangu nás čekala cesta do dalšího města v provincii Kan-su – do Tchien-šuej. Název tohoto města doslova znamená „nebesa – voda“ (天水), a byla to první myšlenka, která nám vytanula na mysli, když jsme po neuvěřitelně dlouhé jízdě autobusem skočili rovnou do kaluže vytvořené vytrvalým deštěm.
Publikováno: 28.12.2013
Kolem sedmé hodiny ráno druhého dne jsme se ocitli v Nan-čchangu, hlavním městě provincie Ťiang-si, ve městě s bohatou historií.
Publikováno: 4.1.2014
Vlak, přestože působil velmi, velmi unaveným dojmem, nás v pořádku dovezl do Che-feje, hlavního a největšího města v provincii An-chuej.
Publikováno: 26.4.2014
Ačkoliv nadpis vypadá slibně, nebude bohužel následovat sáhodlouhý popis mé hvězdné herecké kariéry. Jak jsme starouškům v minulém díle slíbili, přišli jsme další den na další „divadelní zkoušku“.
Publikováno: 19.4.2014
Po peripetiích se zápisem v kanceláři jsem za sebou měla celkem zdárně první týden. Nemusela jsem se bát o střechu nad hlavou, postupně jsem poznávala novou spolubydlící a naše nové domácí mazlíčky – šváby.
Publikováno: 12.4.2014
Nasedám do autobusu z letiště směrem k mé univerzitě. A protože v Pekingu je dopravní zácpa snad v každou denní dobu, mám spoustu času na vzpomínání. Jak že to tenkrát vlastně bylo? Už jsem se zabydlela, nakoupila pár nezbytností pro základní přežití... a potom vlastně už jen napjatě čekala, až se objeví moje spolubydlící.
Publikováno: 5.4.2014
Už čekám ve frontě na lístky z pekingského letiště. Potom stačí nasednout do toho správného autobusu a za necelou hodinku budu na místě. Jsem zvědavá na svoje nové bydlení, na kampus univerzity i na jeho okolí. Nedá mi to a moje vzpomínky opět zabloudí o dva roky nazpět, do „mého“ kampusu v Čcheng-tu.
Publikováno: 29.3.2014
Fronta na oválné razítko se zdá nekonečná. Ale pak už si jenom vyzvednu kufr, nasednu na autobus z letiště a nechám se odvézt ke své univerzitě. Všechno hezky podle plánu, jenom k tomu připočítat čekání ve frontách a nebo v pekingské zácpě. Ale pokud mi paměť slouží, před dvěma roky v Čcheng-tu to zdaleka tak hladce nešlo...
Publikováno: 22.3.2014
Léto. Horko. Peking. Horko. Od výstupu z letiště mě dělí už jen oválné razítko. Ale ještě si na něj budu muset hodnou chvíli počkat ve frontě. Jsem zkrátka zase v Číně.
Publikováno: 15.3.2014
Předchozí den v Čchü-fu nás bohužel ve srovnání s místy, která jsme už navštívili, příliš nezaujal. Možná kdyby kolem hrobky velkého Konfucia nestály davy fotek chtivých Číňanů a kdyby za projití hřbitova rodiny Kchungů nebylo požadováno vstupné za lidových 40 jüanů, byl by výsledný dojem o malinko lepší.
Publikováno: 8.3.2014
Při procházení deníku jsem objevila tuhle poznámku: „Čchü-fu, příjezd okolo 00:00“. Moc dobře se na tu chvíli pamatuji. Bylo poměrně chladno, tma jako v pytli, a hned u východu z nádraží se na nás vrhli ziskuchtiví taxikáři. Už z principu bylo třeba je odmítnout. Pak ovšem nezbývalo než doufat, že neměli pravdu a že se dá ubytování sehnat i v okolí nádraží...
Publikováno: 1.3.2014
Ačkoliv už jsem se chystala líčit, kterak jsme v Che-ce k ubytování přišli, neměla bych opomenout ani cestu vlakem. Seděli jsme v mírně přeplněném vagónu a povídali si česky, což samozřejmě upoutalo pozornost našich spolucestujících. Naproti nám seděla parta neustále se smějících pánů, kteří nás hodnou dobu sledovali, až se nakonec odvážili zeptat, odkud že to vlastně jsme.
Publikováno: 15.2.2014
Další den strávený v Kchaj-fengu byl ve znamení duchovna. Navštívili jsme nejprve asi pět mešit, protože v Kchaj-fengu je početná komunita čínských muslimů. Překvapil nás také zanedbaný polorozbořený kostel, v němž probíhalo svatební focení. Celý okruh jsme završili buddhistickým chrámem.
Publikováno: 8.2.2014
V Kchaj-fengu se nám líbilo od samého začátku. Tedy, zase abych nepřeháněla, úplně od začátku ne, protože jsem jako rozmazlená holka ze Západu prskala nad faktem, že v hotelu v našem pokoji po předchozích hostech ani nezametli.
Publikováno: 1.2.2014
Po-čou se s námi rozhodlo rozloučit stylově. Vypravili jsme se ke chrámu Mu-lan cch', tedy chrámu, který měl sloužit uctění památky slavné čínské hrdinky Mu-lan. Možná někteří zaslechli její jméno díky slavné Baladě o Mu-lan. Mu-lan je dodnes vzorem tradiční čínské synovské (a dceřinné) oddanosti (čínsky siao).
Publikováno: 25.1.2014
Náš spánek byl tu noc sice přerušovaný, ale i přesto poměrně osvěžující, a tak jsme neváhali a brzy zrána vyrazili prozkoumat další památky v Po-čou. Tiše jsme doufali, že čím dříve vstaneme, tím menší horko nás bude provázet.
Publikováno: 18.1.2014
Cesta do Po-čou se ukázala jako poměrně zábavná záležitost. Na rozdíl od vlaků v Číně nefrčí autobusové řády na internetu, nejspíše proto, že – alespoň podle vysvětlení, které mi bylo podáno – autobusy jsou soukromé.
Publikováno: 11.1.2014
Už o našem příjezdu věděl i místní policista, takže jsme se mohli bez obav potulovat městem. Šou-sien je obývaný poměrně velkou komunitou Chuejů, které jsme si oblíbili nejenom díky jejich kultuře, ale i díky jejich milému přístupu. Vydali jsme se tedy do ulic a pátrali po jejich mešitách.
Publikováno: 14.9.2013
Už byl večer, když jsme opustili naši ubytovnu a vydali se směrem ke klášteru Labrang. Jedná se o jeden ze šesti hlavních klášterů sekty Gelugpa tibetského buddhismu, známé také pod označením „sekta Žlutých čepic“.
Publikováno: 7.9.2013
„Vstávat, vstávat, vystupovat, jsme v Pching-liangu!“ Člověku chvilku trvá, než se probudí natolik, aby si uvědomil, že to není sen, ale že se ho čínský průvodčí pokouší upozornit, že je tam, kam si přál dojet, a je na čase opustit vyhřáté místečko v lůžkovém vagónu.
Publikováno: 29.9.2012
Putování po Číně s sebou nese nekonečnou škálu dojmů, vjemů, zážitků a překvapení, pro Evropana často zahalených pod roušku tajemna, mnohdy ale pouhé nevědomosti. Já jsem si z této země odvezla vévodící pocit – Čína je neuvěřitelně barevná. Barevná od fádní uniformní šedi až po nádherné duhové kombinace.
Publikováno: 22.9.2012
Klasické čínské koberce popsal už Marco Polo ve svých cestopisech, ve světě přesto nejsou ještě dnes příliš vidět a ví se o nich málo. Těším se, že naše návštěva továrny na výrobu koberců v provincii Qinghai, na okraji metropole Xining, rozšíří moje obzory. Život zdejších dělnic zasunuji hlouběji do podvědomí a snažím se vnímat krásu kolem sebe.
Publikováno: 15.9.2012
Jsme stále na dalekém severozápadu Číny, v kraji, který je protkaný tibetskou kulturou a historií. Po hutných dávkách nám naši pekingští hostitelé servírují návnady, které mají nevědoucí Evropany přesvědčit o zájmu centrální vlády na rozvoji qinghajské zaostalé ekonomiky, zvyšování životní úrovně obyvatel a zároveň podpoře zachování všech atributů původní kultury.
Publikováno: 1.9.2012
Náš autobus opět uhání po nové dálnici, o které jsem se dočetla, že byla postavena snad z jediného důvodu – aby se zpřístupnil tibetský buddhistický klášter Ta´er. A opravdu, tentokrát nás nečeká žádná kostitřasá polní cesta a pohodlně parkujeme přímo před branami rozsáhlého komplexu na úpatí zelenavého pohoří.
Publikováno: 25.8.2012
Provincie Qinghai mě okouzluje na každém kroku, nebo spíše na každém ujetém kilometru. Směsice buddhismu a muslimského světa pokorně vegetující pospolu je neuvěřitelně zajímavým jevem, obzvláště pro novináře z daleké, zrychlené, často neosobní a netolerantní Evropy. Tentokrát míříme do údolí, které skrývá oblast Rebkong, centrum tibetského umění v provincii.
Publikováno: 18.8.2012
Jsme už třetí den pohlceni kouzlem západní Číny a vědomí, že máme někde „za zády“ Tibet, je pro nás „ošklivě“ řečeno atraktivní. Tam se pod hlavičkou čínského Ministerstva zahraničí rozhodně nepodíváme, přesto ale tibetskou kulturu potkáváme na každém kroku.
Publikováno: 11.8.2012
Náš autobus se konečně dokodrcal na konec dlouhatánské jílové polní cesty, ve kterou se zhruba před hodinou změnila jako mávnutím kouzelného proutku moderní šestiproudá dálnice. Mé obavy, že skončíme na střeše, se naštěstí nenaplnily, projeli jsme posledním lesíkem a před námi se vylouplo fotbalové hřiště zprava a zelený dvůr zleva. Všemu vévodila přízemní ošuntělá, omlácená šedivá budova - škola.
Publikováno: 4.8.2012
Náš autobus uhání po dokonale hladké dálnici, na které sem tam potkáme člověka v klobouku, s šátkem přes obličej a koštětem v ruce – je sám, široko daleko ani památka po civilizaci, vysoké hory po obou stranách a on zametá krajnice.
Publikováno: 28.7.2012
Ranní pohled z okna hotelu v Xiningu odhaluje úchvatný horizont. Město je lemované vysokými horami, nad kterými září slunce a já se nesmírně těším na dnešní putování, které má chvílemi kopírovat někdejší obchodní tepnu mezi Asií a Evropou – Hedvábnou stezku. To, že si smočím nohy ve Žluté řece, mi přijde stále ještě jako science fiction.
Publikováno: 21.7.2012
Po čtyřech dnech strávených v Pekingu jsme sbalili kufry a spolu s našimi průvodkyněmi nasedli do letadla. Před námi je velká neznámá – přesouváme se do jedné z nejchudších provincií Číny na západ až k tibetským hranicím. Překvapení nečeká jen nás, ale i naše pekingské slečny – navštíví Qinghai poprvé v životě.
Publikováno: 14.7.2012
Čínská píle a disciplína nás provázela na každém kroku a návštěva pekingské Univerzity zahraničních studií ji jen potvrdila. Tady jsme měli šanci ocenit i další typickou vlastnost Číňanů – přizpůsobivost.
Publikováno: 7.7.2012
Návštěva pekingského trhu s potravinami a poživatinami všech druhů, tvarů, pachů, původu často neznámého a životnosti ještě nebezpečně dlouhé nás opravdu na chvíli omráčila a poklidně bloumající čínští obchodníci civěli na blondýny, které se pohybují tempem maratonského běžce. Uf. Jsme pryč a jako zázrakem se před námi vyloupne příjemně známá cedule „Starbucks Coffee“.
Publikováno: 30.6.2012
Peking je pro nás bělochy koncentrací paradoxů. Nekonečné mrakodrapy, luxusní obytné rezidence, supermoderní obchody všech světových značek na jedné straně a pak tisíce artefaktů staré čínské kultury. Nás zajímá obojí, to tradiční je ale mnohem lákavější.
Publikováno: 2.6.2012
My „vyvolení" jsme čínskou megalopoli probrázdili z velké části luxusním klimatizovaným autobusem s usměvavým švihákem za volantem. I to už patří ke zdejšímu standardu, určitě však jen pro nepatrnou skupinku domorodců a pak samozřejmě pro movité turisty.
Publikováno: 26.5.2012
Světová média dnes svorně hlásají, že čínská státní televize CCTV vítězně dokončila svůj závod a slavnostně otevřela své nové sídlo v Pekingu. Futuristicky vyhlížející budovu, která má symbolizovat nástup Číny na světovou scénu, už novináři překřtili - díky nevšednímu tvaru se jí k nemilosti Číňanů ve světě přezdívá "Velké boxerky".
Publikováno: 6.10.2012
Opouštět provincii Qinghai a tím i pár dní života v minulém, občas i předminulém století, bylo pro citlivější povahy zvláště těžké. Zdejší zatím mnohkde panenská příroda, pyšné horské masivy, hluboká zelená údolí, rozlehlé suché pláně, miniaturní políčka, stáda jaků a barevná směsice národností, často neposkvrněných civilizací, nás okouzlily, ohromily, zanechaly otisk v srdcích Evropanů navždy.
Publikováno: 13.10.2012
Jsme v Šanghaji, metropoli opředené stovkami „nej“, tedy i v největším čínském městě. Jedno „nej“ jí ale určitě chybí – to historické. Šanghaj má na rozdíl od mnoha jiných čínských měst historii poměrně krátkou, po středověku tu není ani památky. Rybářská vesnice na břehu řeky Huangpu se zrodila teprve v 11. století a na vážnosti začala získávat až o šest století později.
Publikováno: 29.7.2013
Jak už bylo řečeno v předchozím článku, Jin-čchuan je hlavním městem Ning-sia, autonomní oblasti národnosti Chuej. O Chuejích by se dalo zjednodušeně říci, že se jedná o čínské muslimy. Poznáte je zpravidla na první pohled: muži, stejně jako ženy, nosí typické čepičky.
Publikováno: 15.6.2013
Peking – Ta-tchung – Hohhot... a následovat měl Jin-čchuan. Omámení radostí, že se nám vůbec lístek na vlak podařilo sehnat, nijak blíž jsme ho nezkoumali.
Publikováno: 23.2.2013
Vulgarity a pornografie na internet nepatří. S tím bychom určitě mohli souhlasit, pokud by to ovšem nebyla jen zástěrka pro nekonečné drápy čínské internetové cenzury. Pod roušku ochrany národní kultury, zájmů a veřejného sociálního prospěchu se čínská vláda snaží skrýt tvrdé čistky.
Publikováno: 16.3.2013
Vyrazíme-li do Číny, je téměř nemožné minout její hlavní město – Peking. Peking plný stop minulosti, ale i Peking žijící přítomností a budoucností v každé ze svých širokých ulic i uzoučkých uliček. Peking plný výborného jídla, rušné dopravy... Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Kde ale najít také chvíli klidu v hektickém velkoměstě?
Publikováno: 9.2.2013
Všichni už jsme si zvykli, že je Čína ověnčena stovkami superlativů a nej a nebudu přehánět, když odhadnu, že tuto škálu prvenství rozšiřuje minimálně jednou týdně o nějakou novinku.
Publikováno: 26.1.2013
Naše putování po Číně bylo mimo jiné prošpikované spoustou formálních setkání, jak s vládními potentáty, tak s vedením různých firem, které se přes nás, evropské novináře, chtěly zviditelnit. Ve chvatu všech těch na minutu rozplánovaných sezení jsem vždy závěrem posbírala připravené vizitky a pečlivě je založila ke svým poznámkám.
Publikováno: 19.1.2013
My už máme celé to vánoční martirium více či méně zdárně za sebou, následky silvestrovských oslav jsou zažehnané a nastoupily všední dny. Daleko na východě planety ale sváteční honička teprve vrcholí.
Publikováno: 5.1.2013
Projížďky i procházky po Šanghaji jsou nekonečnou studnicí poznávání nepoznaného, odlišného, ať je to kdekoli. Podaří se mi sednout si na půl hodiny na lavičku na jednom hodně frekventovaném bulváru a pozorovat cvrkot kolem sebe.
Publikováno: 24.11.2012
Pohybovat se na druhé straně eurasijského kontinentu není pro méně znalé nic jednoduchého, obzvláště pak, pokud ho čeká osobní kontakt s čínskou rodinou, s obchodními partnery nebo politiky či úředníky. Na takový pobyt je dobré se alespoň trochu připravit, protože jinak vás čeká nejedno faux pas.
Publikováno: 17.11.2012
V Číně se pije opravdu všechno, na co si jen vzpomeneme. Každodenním nápojem je neodmyslitelný čaj, ať zelený nebo černý, fermentovaný nebo polofermentovaný. Voda a stovky druhů nealkoholických nápojů patří k jídlu stejně jako pivo nebo velmi oblíbené tradiční rýžové víno. Na stolech zdejší „vyšší" třídy už ale nechybí ani víno z hroznů, nápoj donedávna velmi opomíjený.
Publikováno: 10.11.2012
Vůbec první čínské slovíčko, které jsem se naučila a také ho dodnes nezapomněla, je „pi-džo“. Pokud se vám zdá povědomé, nemýlíte se – ač diametrálně odlišný jazyk, pro oblíbený nazlátlý mok má foneticky velmi podobný název jako čeština a mnohé další slovanské jazyky. Pití piva je zálibou, kterou máme s Číňany rozhodně společnou.
Publikováno: 21.1.2013
Velká čínská zeď. Dlouhá zeď. Nekonečně dlouhá zeď. Mnoho jmen, a přece je pořád řeč o jedné a té samé zdi. Zdi, kterou ovšem zná snad každý, ať už žije kdekoliv. Pokud jste Číňan, je to zeď s velkým Z, jste na ni pyšný jako na národní symbol. A jak kdysi řekl Mao Ce-tung: „Kdo nikdy nevystoupal na Velkou čínskou zeď, není pravým mužem.“ Potažmo samozřejmě Číňanem.
Publikováno: 3.11.2012
Do zahájení světové výstavy zbývá necelých 11 měsíců.Tady v Šanghaji se slovo Expo skloňuje do omrzení. Blankytně modrý maskot výstavy Chaj – pao se na nás už rok před propuknutím výstavního blázince usmívá z výloh, plakátů, mrká na světelných tabulích a jednoho plyšového si dokonce přivezu domů.
Publikováno: 27.10.2012
Druhý den v Šanghaji. Jsem do růžova vyspalá, apartmá, které mi čínské ministerstvo dopřálo v jednom z nejmodernějších hotelů ve čtvrti Pchu - tung, se nevyrovná snad ani nejluxusnějšímu dovolenkovému modelu.
Publikováno: 20.10.2012
Když jsem se na ni dívala večer z promenády koloniálního Bundu, okouzlila mě Perla Orientu svými ladnými tvary a dlouze jsem sledovala, jak se v pravidelných intervalech odívá do nových a nových barev. Ani nevím, která jí sluší nejvíce…
Publikováno: 12.5.2012
Konečně Peking. Naše novinářská parta se probojovala sérií bezpečnostních kontrol a ocitáme se v nekonečné letištní hale. Pocit, že nás zdejší dav pohltí, je ale lichý. Vzápětí vidíme rozesmátou čínskou slečnu s mávátkem a za pár minut sedíme všichni v luxusním klimatizovaném autobusu.