ČR, zámek Ctěnice: umění kovářských mistrů - VIDEO

Kovářství je řemeslo staré skoro jako lidstvo samo. Kůň byl součástí lidské společnosti od pradávna. O od těch dob také lidi, kteří koně využívají, ať už pro práci či zábavu ví, jak křehká ve skutečnosti tato zvířata jsou, byť váží v průměru 600 kilo. 

Za časů první republiky byl kovář váženou osobou. Chlap jak má být. Uměl to s koňmi, se železem a nebál se ohně. Není tedy divu, že si lidé do kovárny chodili také pro rady, nejen brousit sekery nebo si nechat okovat koně.  

Časy se změnily, nejvíc pak v padesátých letech, kdy v rámci kolektivizace o svá soukromá hospodářství přišla kvanta lidí. Musely se vzdát svého ve prospěch společného. Drobní hospodáři buď uvěřili tomu, že se nebudou muset tolik dřít, ale vydělají stejně, ne – li víc, nebo se časem nechali zlomit, anebo tomuhle kolektivnímu šílenství s nálepkou JZD a později Státních statků nakonec podlehnout museli, aby přežili. No a z kovářů se postupně stávali automechanici nebo jiní, pro společnost užitečnější, řemeslníci. 

Další zlom nastal po revoluci v roce 1989, kdy se lidem začal vracet jejich majetek a oni hledali pro své polnosti a zchátralé usedlosti využití. Koní tady v té době bylo jako šafránu a tak se otevřela zajímavá možnost obživy. Houfně se do Česka začali dovážet levní koně z Německa či Polska a dneska už koně tady u nás nejsou žádnou raritou. Ba naopak. S jezdeckým sportem a koňmi se roztrhl pytel, kováři se ale stali nedostatkovým zbožím. Zvlášť pak ti, kteří svou práci dělali poctivě.

Do řemesla se s vidinou tučných výdělků začali vrhat, tzv. přibíječi – lidi bez odborných znalostí, ale zato lačni po penězích. Jim do karet nahrál taky fakt, že koňská podkova se dá dneska koupit a člověk se s ní nemusí vyrábět. Koně po kování často kulhali, a mistři řemesla měli plné ruce práce, aby tyhle škody napravili. Majitelé koní si proto svého kováře pečlivě vybírají, vždyť kopyto je druhé srdce koně.

Kopyto – druhé srdce koně

Večer před kováním by se do kopyt měly dát tzv. náboje, tj. cosi jílovitého, aby kopyto změklo a dalo se s ním snáz pracovat. Druhý den pak časně ráno přijede kovář, nechá si koně předvést v kroku i klusu, aby viděl případné odchylky. Pak si kopyto očistí, odnýtuje podkovářské hřebíky a opatrně sundá staré podkovy. Pak přijde na řadu korektura kopyta, tzn. odštípnutí a zbroušení přerostlé rohoviny. Jak u předních, tak i u zadních nohou, které se ale v případě kobylky Médey, kovat nebudou.

„Když se podkovy sundají, měli bychom si je prohlédnout, protože krásně vidíme, jak ten který kůň chodí, jakou má vadu v chůzi,“ vysvětluje mistr kovářského řemesla Jaroslav Kaufner. Pak přijde na řadu pohádková část práce, tedy úprava podkov za tepla. „V místě, kde byla podkova víc opotřebovaná, tam se víc prohne,“ popisuje svou práci Kaufner.

Médea nemá ráda kování za tepla, tzn. když kovář pracuje se žhavou podkovou přímo na jejím kopytě. Proto jí kovář vyhoví a žhavé železo přiloží ke kopytu jen na krátkou chvíli a podkovu dopasuje za studena. Pak přijde na řadu broušení podkov a samotné přibíjení.  

„Tady je důležité netrefit bílou čáru, laicky řečeno prostor, kde je kopyto už citlivé,“ a s mistrovskou přesností zatluče první podkovák. Když přibije obě podkovy, znovu zkontroluje postoj koně a zase si ho nechá předvést v kroku a klusu, aby se přesvědčil, že svou práci udělal dobře. „Okované kopyto musí došlapovat celou plochou podkovy na zem, musí se správně překlápět a kůň nesmí po kování kulhat,“ uzavírá svou práci mistr kovář.   

Text/video: Klára Svobodová

Foto: Štěpánka Svobodová