Kilimandžáro
Bílá hora, která se mohutně tyčí nad východoafrickou náhorní planinou na severovýchodě Tanzanie, blízko jejich hranic se sousední Keňou, vzbuzuje stále znovu nadšení a údiv. Jenom ve dvacetiletém období druhé poloviny 19 .století – v letech 1870 a 1890 – se pokusilo 49 Evropanů horu Kilimandžáro zdolat. Ztroskotali v neposlední řadě na extrémních klimatických podmínkách, počínaje tropickým vedrem na úpatí hory a konče velkými mrazy ve vysokých polohách. Teprve roku 1889 se zdařil německému badateli Hansu Meyerovi a s ním rakouskému horolezci Ludwigu Purtschellerovi prvovýstup na Kibo, nejvyšší z vrcholů Kilimandžára (5895 m).
Dnes mohou turisté zvládnout výstup se zkušeným horským vůdcem v pěti dnech. Z místa zvaného Marangu, jenž leží ve výšce 1500 m na jihovýchodní straně hory, je to k vrcholu zhruba 4400 metrů. Nejvyšší z osamoceně stojících hor Země pokrývá svou osmdesátikilometrovou délkou a šedesátikilometrovou šířkou plochu, která je přibližně dvakrát větší než Lucembursko. Od západu směrem k východu řadí její vrcholy: Shira, vysoký 4000 m, Kibo – „Jasný“ se svou pokrývkou věčného ledu, a Mawenzi – „Temný“, rozeklaný, 5270 m vysoký vrchol s bizarními skalnatými hroty. Horský obr, který tak bezprostředně vyrůstá z ploché náhorní plošiny Tanzanie, prostírající se 900 až 1000 metrů nad mořskou hladinou, je navrstvená sopka, která vznikla zhruba před 25 milióny let v období třetihor.
Nejstarší z jeho tří sopečných kuželů, původně asi 5000 m vysoký Shira, se po mohutném výbuchu propadl a na jeho vrcholku vznikl propadnutím kráter o průměru tří kilometrů. Kráter vrcholu Kibo, 2 km široký a 200 m hluboký, je lemován valem asi 300 m vysokých okrajových skal; jeho ledovce sestupují až do výšky 4300 metrů.
Jedinečnost Kilimandžára je navíc zdůrazněna rozmanitostí jeho fauny a flóry. Výškový rozdíl od úpatí k vrcholu poskytuje prostor různým vegetačním stupňům. Chudá travnatá savana sahá do výše cca 1000 m, pak se tu nalézá úrodné pásmo orné půdy, kde se pěstuje kukuřice, pšenice, zelenina, káva, bavlník a cukrová třtina. Voda je do sušších pásem přiváděna z vyšších oblastí Kilimandžára dřevěnými rourami. Na toto obdělávané pásmo navazuje horský les s bohatými srážkami. V roce 1973 byla oblast počínaje horským lesem směrem k vrcholu prohlášena za národní park. Ve výšce asi 3000 metrů začíná pás vřesovišť a trávy, který je vystřídán zónou skalní suti. Na ni pak ve výšce přibližně 5000 metrů navazuje oblast věčného ledu, která horskému obru na poledníku propůjčuje podobu přírodního zázraku.
Není jisté, jestli si Kilimandžáro svou charakteristickou sněhovou čepičku ponechá navždy. Již celá desetiletí pozorují badatelé neustálé odtávání vrcholového ledu na Kibu. Zatímco dříve byly tyto změny dávány za vinu všeobecným klimatickým změnám, je dnes tání ledovců dáváno do souvislosti s přibýváním takzvaných fumarol, což jsou 200ºC až 280ºC horké exhalace par z puklin vedoucích do nitra Země, které zvyšují teplotu v okolí.
Text: J. Štantejský a Monumente der Welt
Foto: Wikimedia Commons, Sbork, Esculapio - č.3, č.4, Paul Shaffner,Yosemite - č.7, č.8, č.9, Arne
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek