Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!

Mládí

Nejdůležitější český světec se narodil v roce 907 či 908 n. l. dvěma přemyslovským šlechticům – knížeti Vratislavovi (jež je znám též jako Bratislav) a jeho ženě, kněžně Drahomíře, která však původně pocházela z Havolanska (dnešní Braniborsko). Později, někdy kolem roku 915, se knížecímu páru narodil další syn Boleslav, později zvaný Ukrutný. Na oba bratry měla velký vliv jejich babička, kněžna Ludmila, která je učila slovanskému jazyku, písmu a liturgii. Jeho otec ho pak poslal na Budeč, kde byl vzděláván slovanskými kněžími Pavlem a Učněm v latině. Po Vratislavově smrti roku 921, se novým panovníkem má stát teprve čtrnáctiletý Václav, avšak vlády se ujala Drahomíra. Ta soupeříce s Ludmilou o vliv nad mladým Václavem, ji nechala vykázat na Tetín (poblíž vsi Srbsko) a ještě téhož roku v září vyslala své vikingské pochopy Tunnu a Gommona, kteří starou kněžnu v noci zardousili závojem.

Vláda

Roku 924 se konečně vlády ujímá samotný Václav. Země, nad kterou má panovat, rozkládající se ve středních a západních Čechách, tvoří sice na jednu stranu ucelenou soustavu opevnění a osídlení, na druhou stranu však není nábožensky jednolitá, protože nebylo ještě zcela christianizováno (pohanská a křesťanská liturgie tvořily zhruba stejný poměr). K tomu je potřeba připočítat vnější nebezpečí – z jihovýchodu to byli Maďaři, ze západu pak bavorský vévoda Arnulf, Václav si však dokázal podrobit kouřimského knížete Radslava, což se mu ovšem vymstilo. Roku 929 vyslal saský Jindřich I. Ptáčník, jež si předtím podmanil i Bavorsko, svá vojska do Čech. Václav útok neočekával, takže Sasové a Bavoři se dostali až k Praze. Kníže nechtěl, aby byla jeho země pleněna a drancována a proto se podrobil a složil Jindřichovi slib věrnosti. Zároveň se zavázal k platbě ročního tributu, ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů (mimochodem tehdy to byl běžný poplatek za mír a Jindřich musel obdobný poplatek platit Maďarům). Důležité je, že si Václav udržel panovnickou svrchovanost.

Krize

Mezitím rostly názorové rozdíly mezi Václavem a Boleslavem. O tom, v čem se šlechtici neshodovali, panují spory. Jednak mohlo jít o záležitosti náboženské, kdy Václav uplatňoval důslednou christianizaci, která však rušila tradiční státní uspořádání založené na pohanských základech, což se mohlo znelíbit konzervativnějším předákům. Václav totiž bral církev jako účinný nástroj své politiky, který měl upevnit postavení Čech vzhledem k ostatním státům střední Evropy. Od Jindřicha se mu podařilo získat rámě z ostatků svatého Víta a následně na Pražském hradě založil kostel, jemu zasvěcený kostel. Touto politikou si popudil českou vrchnost vedenou Boleslavem, jenž stála za událostmi, které vyvrcholily Václavovou smrtí na Boleslavově dvorci (hradiště v dnešní Staré Boleslavi).

Další tvrzení uvádí, že příčinou bratrských sporů byla rozdílná vize ohledně státoprávní a zahraničněpolitické koncepce. Boleslavovi se totiž pravděpodobně nelíbil Václavův prosaský směr, respektive placení tributu, a také domácí prosazování moci. Když jeho starší bratr porazil některého z českých knížat, jeho území vojensky neobsadil a spokojil se pouze s formálním slibem podřízenosti, který ovšem, jak to bývá, v podstatě nebyl dodržován. Boleslav byl v tomto naopak důslednější a pragmatičtější. Čechy si chtěl pevně podmanit, to znamená zbavit ostatní knížata vlády, dosadit na jejich území své lidi a vybírat od tamních obyvatel daně. Z vybraných peněz by pak vybudoval silné vojsko a zbavil se saské nadvlády. Nutno dodat, že to se později Boleslavovi podařilo.

Smrt

Každopádně ať to bylo tak, či onak, ráno dne 28. září 938 Václav při cestě do kostela na Boleslavově dvorci ve Staré Boleslavi potkal svého bratra. Boleslava rozlítila povýšenost, s jakou ho Václav oslovil, tasil meč, ovšem bratr ho odzbrojil. Poté se přidali Boleslavovi druhové, kteří vidíce celou scénu, rozběhli se proti Václavovi, ten se snažil ukrýt v kostele, ale doběhnout již nestihl… Tak alespoň vypadaly poslední okamžiky Václavova života podle historika Dušana Třeštíka.

Podle legendy Boleslav litoval bratrovy smrti: „Boleslav železnou svou šiji sklonil k modlitbě. Poznal svůj hřich: že nejen zavraždil svého bratra Václava, ale že i jiné kvůli němu zahubil. Dal přenést tělo svého bratra Václava z hradu Boleslavi do Prahy, a uložili jej v chrámě svatého Vita.“

Je možné, že Boleslav byl vskutku zarmoucen, ovšem v jeho jednání je nutno hledat prozaičtější důvody. Potřeboval totiž mít dobré vztahy s církví, protože jedině tak si mohl zajistit širší legitimitu.

Z Václava se stal mučedník, byl povýšen na světce a později se stal patronem českých zemí. Podle legendy dnes sídlí v hoře Blaník, kde se svými jezdci čeká, až bude jeho vlasti nejhůře, aby ji ochránil před zhoubným jhem.   

To, jak silným se svatováclavský kult stal, může dosvědčit i svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají až do 12. století, jenž je mimochodem i českou církevní hymnou.

Svatý Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha
Kyrieleison

Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pojde
život věčny
oheň jasný
svatého Ducha
Kyrieleison 

Pomoci tvé žádáme
smyluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
svatého Ducha
Kyrieleison

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org