Víte, že? Dobytí severního pólu I.

Ještě před sto lety byste na 90. stupni severní šířky hledali lidskou stopu jen velmi těžko. Vůbec první výprava lodi Polaris s cílem dobýt severní točnu odstartovala pod vedením Charlese Francise Halla již v roce 1871. Tento dobrodruh a zkušený námořník byl však během plavby otráven arsenem, přičemž celá posádka zůstala i se svou lodí následně uvězněna v ledových pustinách při severním pobřeží Grónska. Hlad, tuhý mráz a beznaděj rychle decimovaly mužstvo s každým dalším dnem polárního žaláře. Skupina přeživších se pak vydala na nekontrolovatelnou plavbu na obří ledové kře, která se svou netradiční posádkou putovala neuvěřitelných 2900 kilometrů, aby po více jak půl roce narazila na pomoc rybářského člunu z newfoundlandských ostrovů. Následovaly další a další výpravy, ale jen málokteré se dostaly dál než za 89. stupeň sev.šířky.

První, kdo dosáhl pólu, byla až posádka vzducholodi Norge (Amundsen, Ellsworth, Nobile). Předchozí výpravy pod vedením Fredericka Cooka či Richarda Byrda z let 1908 až 1926 skončily taktéž neúspěchem, i když druhý jmenovaný dosáhl údajně pólu letadlem jen několik dní před Norge, ale ani ten nedokázal svůj primát dostatečně obhájit. Za oficiálního vítěze polárního závodu se tak dodnes považuje expedice Roberta E. Pearyho. Jeho americká výprava se 6. dubna 1909 dostala na vzdálenost pouhých 9 km od pólu. Tuto vzdálenost pak překonal pouze na lehkých saních a se čtyřmi Eskymáky a černošským sluhou. Podle měření se dostali až na 89° 57´ severní šířky, aby zde následně vyvěsili americkou vlajku a zanechali plechovou krabici se zprávou. Peary se tím stal vůbec prvním člověkem, který stanul na severním pólu, i když tento akt byl v historii několikrát zpochybněn. Zaměřit přesnou pozici pólu nebylo vůbec lehké, jelikož jeho poloha se stále mění - nachází se na obří plovoucí kře zhruba uprostřed Severního ledového oceánu, tedy ne na pevnině jako pól jižní.   

 I tak je Peary považován za vůbec prvního člověka, který točnu dobyl během výpravy. Prvním Čechoslovákem v oblasti pólu byl známý dobrodruh a světoběžník profesor František Běhounek. Ten se v roce 1928 zúčastnil expedice Nobileho vzducholodi Italia, která pólu sice dosáhla a přelétla ho, ale nedlouho potom na zpáteční cestě ztroskotala. Přeživší posádka pak putovala několik dní taktéž na ledové kře, aby byla posléze zachráněna sovětským ledoborcem Krasin. O tom všem se můžeme dočíst v napínavém příběhu knihy Trosečníci polárního moře, sepsané právě akademikem Běhounkem (v roce 1998 natočeno ČRO 3). Oficiálně je prvním Čechem Miroslav Jakeš, který stanul svou nohou přímo na pólu až v roce 1993 během expedice Malachov-Weber North Pole Light.   

Historie výprav je - co se týče jmen polárníků expedic lodí a letadel počínaje, prvním pokusem z roku 1553 opravdu dlouhá. Ledové peklo si vyžádalo mnoho životů, lidských i těch zvířecích.

Dnes již je polární turistika jedním nejoblíbenějším kratochvilným zážitkem boháčů z celého světa. Vzhledem k tomu, že se poloha onoho posvátného místa neustále mění, je zřejmé, že nejlepší přístup bude z lodi. A když se řekne loď a led, vyvstane mnohým jediné jméno – ledoborec Jamal. Tento ruský atomový obr se svou typickou žraločí čelistí vyvedenou na přídi brázdí severní arktické oblasti od roku 1992. Původní určení lodi, tedy prorážení cesty obchodnímu loďstvu, vzal velmi rychle za své a tak prakticky od počátku své existence je Jamal určen výhradně komerčním účelům a turismu. Dvojitý trup o celkové šířce 8 centimetrů chrání svůj drahocenný náklad 100 - 150 cestujících, pro které jsou připraveny útulně praktické kajuty, jídelna, knihovna, krytý bazén, volejbalový kurt, sauny a další místnosti pro relaxaci, zábavu i odborné semináře. Loď o výtlaku 23,500 tun a délce 150 metrů pohánějí dva jaderné reaktory o výkonu 170 MW, jejichž chlazení je přímo závislé na ledové vodě Severního moře a tak není možné, aby byl využit i k cestám k jižnímu pólu, na kterých by musel překonat tropické oblasti. Jamal však není zdaleka jediným zástupcem své třídy. Ruské námořnictvo vlastní hned několik ledoborců a ne jinak tomu bylo i v historii, ale výhradně ke komerčním účelům prozatím slouží právě jen Jamal. Ledoborce vyrážejí jednak z ruského přístavu Murmansk, tak i z ledových Spicberků. Zcela novou lodí ruské arktické flotily je i ledoborec 50 let Pobedy, což v překladu znamená 50 let vítězství. Loď byla dokončena až v roce 2007 a od té doby je nositelkou několika rekordů, například nejrychlejšího dosažení severního pólu, na který z Murmansku dojela za necelé 4 dny… Několikadenní arktická plavba nonstop je, dle slov účastníků, doslova zážitkem na celý život. Neustále se proměňující scenérie ledových polí střídají blízká setkání s ledními medvědy, liškami a dalšími zástupci arktické fauny. Hlavní show pak nastává po dosažení 90. stupně. Na pevný led je vytažen výsuvný můstek, chystá se barbecue párty, otužilci si mohou ve speciálním neoprenu okusit něco z ledové vody, hraje se arctic golf, fotografuje se a natáčí…

Romantika prvních expedic se bohužel nekoná. Dnešní dobrodruzi tráví většinu času ve vyhřívaných kajutách či nad sklenkou vodky v lodním baru, sauně či společenské místnosti, to vše za poplatek dosahující téměř půl milionu korun! A jak celá dovolená probíhá den po dni? To si povíme v dalším článku již příští neděli!         

Text: Jan Chaloupka

Foto: Wikipedia Commons: A.Wilson, PinkFl., A.Fiala, Nor.Polar Institute