Víte, že? Hashima - japonský ostrov duchů

Celý příběh tohoto pozoruhodného místa začíná o několik desítek kilometrů dál, na nedalekém distriktu Takashima, kde místní obyvatelé odnepaměti užívali k topení podivný černý nerost - goheitu, který se posléze stal jednou z nejžádanějších surovin celé ostrovní říše. Netřeba napovídat, že oním nerostem bylo nadmíru kvalitní černé uhlí. Od 18. století se pak do té doby nenápadný ostrůvek Takashima stal jedním z nejbohatších ložisek uhlí vůbec. Od poloviny 19. století, kdy Japonsko postupně začínalo otevírat vnějšímu světu s čímž zároveň souvisel rozkvět průmyslu a zámořského obchodu, se takřka nevyčerpatelné uhelné zásoby staly doslova přes noc jednou z nejcennějších komodit moderní společnosti a výroby, kterou stejně jako v Evropu i zbytek světa začínala pohánět síla páry. Přístav Nagasaki, jako jedno z center průmyslu a námořní přepravy, spotřeboval společně se zbytkem císařství tolik uhlí, že zastaralý systém těžby a přepravy horníků na ostrov Takashima postupně přestal dostačovat. Na základě dohod mezinárodní dohody o podpoře těžby byla do Japonska dopravena na tu dobu moderní britská těžební souprava, která měla společně s týmem důlních inženýrů pokrýt stále vrůstající poptávku rozvíjejícího se mocnářství.

Na jaře roku 1869 byl na Takashimě vyhlouben vůbec první moderní důl v Japonsku, čímž byla fakticky zahájena nová průmyslová etapa. Jak víme, s jídlem roste chuť a nejinak tomu bylo i v případě dobývání černého nerostu. Právo těžby na daném území  bylo vždy otázkou dohody zástupců hlavních rodinných klanů, kterým jednotlivé lokality patřily. Spory o vlastnictví pozemků i tučné výdělky vyústily v urputné a mnohdy i marné hledání dalších nalezišť na okolních ostrovech. Jedním z nich byl i malý neobydlený ostrůvek Hashima, který byl zprvu jen opomíjeným skalním výběžkem o ploše necelých 1,2 km² .

Patnáct kilometrů od přístavu Nagasaki tak v 90. letech 19. století vzniká hornická kolonie, která se zanedlouho stala majetkem známé společnosti Mitsubishi. Masivní rozsah těžby i složitost neustálé přepravy horníků k jejich rodinám a zpět vyústil v jediné možné řešení tj. přizpůsobit ostrov tak, aby se stal na celé generace právoplatným domovem, městem i plnohodnotným zázemím v nového života stovek a posléze i tisíců obyvatel. Na počátku století dvacátého zažívá Hashima doslova populační boom. To, co bylo před padesáti lety jen pustou skálou, o níž se rozbíjí nekonečné vlny příboje, je v prvním desetiletí nového století doslova rozkvétajícím moderním městem se základní a střední školou, nemocnicí, kinem, 25 obchody, několika restauracemi, modlitebnami a prostě vším, co kulturní člověk k životu potřebuje. Masivní zástavě dodnes vévodí vůbec první panelový dům v Japonsku, tehdy považován téměř za mrakodrap, jehož neskutečných devět pater poskytlo azyl desítkám početných rodin. Ač se plocha ostrůvku uměle zvětšila, nepřesáhla celková rozloha 6 a půl hektaru. Na této skromné ploše se krom již zmíněných budov tísnilo neskutečných 5 000 stálých obyvatel! První výrazná krize přichází až s druhou světovou válkou, kdy Japonsko, jako jeden z významných válčících států, potřebovalo krom enormních zásob uhlí pro své loďstvo doslova každou ruku. Mladí i staří Japonci, pro něž bylo válčení za milovanou vlast doslova morální povinností, ale znatelně chyběli u lopat a důlních strojů. Na úmornou práci pak byli využíváni prakticky všichni schopní lidé od 14 let věku, přes válečné zajatce i stovky deportovaných a posléze zotročených Číňanů, Korejců atd.

Otřesné pracovní podmínky více jak 200 metrů pod povrchem, neustálá hrozba důlních neštěstí, strach z náletů, společné bydlení desítek osob ve špinavých celách, původně určených pro jednotlivé i tak skromně žijící hornické rodiny, to vše byla krutá válečná realita ostrova Hashima. Jenom během války zde bylo evidováno na 1300 úmrtí z důvodů absence jakýchkoliv zabezpečovacích zařízení či ochraných systémů.

Dostatečný přísun paliva byl však potřeba i v poválečné obnově mnohdy zdecimovaného Japonska. Jistota obživy, ubytování a základních životních standardů, to vše činilo z ostrůvku dostatečně lákavé místo, aby si zde svůj domov našlo přes 3000 a později i takřka 5 a půl tisíce osadníků, dle s čítání z roku 1959. Vzhledem k rozloze se tak jedná o jedno z vůbec nejlidnatějších míst světa! Samotné město Nagasaki zaplatilo 9. srpna 1945 daň nejvyšší, když bylo jako druhé srovnáno se zemí atomovou bombou, která byla původně určena pro primární cíl, jímž bylo průmyslové centrum města Kokura, v té době však zahalené v hustých mračnech. Kontaminace půdy, totální zkáza a odhodlanost hrdého národa ještě posílila zájem o život a práci v dolech Hashimy, stejně jako na dalších více jak 480 ostrovech a ostrůvcích při pobřeží Japonska.      

Stejně masivní jako poválečný nárust obyvatel byl na konci šedesátých let i jeho úbytek. Levná arabská ropa změnila doslova všechna průmyslová odvětví. Lodě v té době již běžně spalovaly ropné produkty a uhlí tak pozbylo svého dominantního významu. Definitivní konec přichází s rokem 1974, kdy byly veškeré důlní práce ukončeny a obyvatelstvo následně odtransportováno na pevninu. Většina lidí si z potřeb svého denního života odnesla pouze vzpomínky, staré fotografie a něco málo z nezbytných věcí do nového začátku. Hashima se zanedlouho, potom co jí opustil poslední horník, stala doslova zakázanou zónou. Nesmělo se u ní z bezpečnostních důvodů přistávat, natož procházet vším tím, co zde zbylo. Rozpadající se neudržované budovy, zrádné podzemí, nemožnost jakkoliv se spojit s pevninou - záchranou v případě potíží, atd., atd. Trestem za porušení striktního zákazu vylodění bylo 30 dní vězení plus případné vyhostění cizince z Japonska. V té době se z ostrova stala doslova legenda. Mystické místo, na které vás místní rybáři za tučnou úplatu rádi odvezli. Za soumraku, kdy jsou z tajemného ostrova vidět jen ostré kontury panelových střech, připomíná Hashima svým reliéfem obří válečnou loď, často tak narazíte na doslovné pojmenování "Battleship island" či japonské Gunkanjima.

Neustálý tlak veřejnosti, turismu a médií měl za následek, že prvním oficiálním návštěvníkům desítky let opuštěného ostrova, se zde podařilo legálně natáčet a fotografovat až relativně nedávno, v roce 2008. I přes veškerá povolení se už asi nikdo nikdy nepodívá do hlubin ukrývajících na stovky metrů chodeb a štol, které takřka sto let živily 16 miliony tun uhlí nenasytné parní stroje i ekonomiku japonského císařství. Plány na zpřístupnění ostrova, který se stal oficiálně součástí sbírky národního kulturního dědictví, jsou stále živé. Veřejnost si ale musí ještě počkat. Netřeba dodávat, že ostrov inspiroval a inspiruje mnoho dokumentaristů i filmařů.

Dnes je již část ostrova zpřístupněna i turistům a netřeba dodávat, že zájem o ostrov duchů je stále enormní.   

Pro ilustraci a Vaše případná další pátrání snad zatím postačí vložené snímky, další fotky i z historie pak naleznete například zde.

Text: Jan Chaloupka

Foto: wikipedia commons: kntrty, 2x J.Treiller, Σ64, AtbyAt