Víte, že? Legenda jménem Vindobona I.

Myšlenka propojit tři hlavní města efektivním dopravním spojením tu byla odpradávna, ale až s masivní rozvoj železniční infrastruktury v prvních desetiletích 20. století a především pak mezi světovými válkami přichází první adekvátní řešení. O historickém spojení Pruska a Rakouska nelze příliš spekulovat, ale je s podivem, že skutečně první konkrétní plán na spojení významných středoevropských metropolí přichází až po druhé světové válce, kdy byl opět obnoven systém dálkové přepravy, potřebná infrastruktura, stejně jako samotné geopolitické klima v nově se rodící poválečné Evropě. A tak již v roce 1951 vyjel na svou první cestu rychlík s číslem 54/5, nesoucí příznačné jméno "Mír/Frieden", který však spojil prozatím pouze Prahu s Berlínem. Zárodek mezinárodní přepravy však slavil úspěch a tak netrvalo dlouho a v roce 1957 mohl poprvé vyjet rychlíkový spoj č. 50/51 "Vindobona", který se od prvního jízdního řádu pro ročník 1957/58 udržel v grafikonu po celých dlouhých 40let! Vznikl tak ojedinělý projekt dopravní správy Něměcka DR, naší ČSD a rakouské ÖBB.

Víte, že jméno Vindobona je odvozeno od názvu starověkého keltského a později římského osídlení, nacházejícího se na území dnešní Vídně?   

První soupravy zajišťovala DR - tedy železnice Německé demokratické republiky. Nastal však problém, jak celkově spravedlivě vyrovnat provozní náklady, zisky i vlastní údržbu vozového parku, na němž by se prakticky měly podílet tři společnosti. Posléze tak vznikla dohoda o jakési rotaci, podle níž měly být vozy Vindobony každé dva roky vypravovány jednou ze zúčastněných stran. K úplnému pochopení je třeba dodat, že spoj byl až do počátku let devadesátých řazen jako samostatná jednotka, podobně jako dnes např. Pendolino či Leo express, tedy ne klasicky lokomotiva + libovolné množství a typy vagónů. Rozvoj techniky, zvyšující se nároky na komfort přepravy i značná neokonomičnost posléze tento kontrakt značně nařušily, jelikož bylo neefektivní vyrobit vlak na míru jedné trase, aby pak za dvě tři sezóny na několik dalších let tuto trať opustil a paběrkoval na kratších tratích či jiných spojích s rozdílým vytížením. Je třeba si uvědomit, že moderní motorové vlaky Vindobony jezdily už v době, kdy většina ostatních spojů stále táhly parní lokomotivy. Postupná elektrifikace tratí a neekonomičnost dieslového prozovu u rychlíků s sebou pak přinesly také mnoho podstatných otazníků. Přes tato úskalí však byla pravidelná výměna jednotek tří zemí do značné míry vítanou atrakcí, ozvlášnující tuto 750-ti kilometrovou trasu. Ta však v původním řádu až do 90. let vedla původně z Berlína Ostbahnhof do Prahy, dále na jih přes Tábor, Gmund až do cílové stanice Františka Josefa ve Vídni. Dnešní moderní koridory s sebou přinesly jak změnu trasy, tak i její délku, zastávky a především pak jízní dobu, která byla původně až 12 hodin! Ale nepředbíhejme.

Jsme na počátku 60. let, v době, kdy se Vídeň stává nadmíru důležitou křižovatkou na informačním toku mezi jihovýchodem a severozápadem Evropy. V té době také roste význam a zájem o vytvoření nadmíru plynulého kanálu, jimž by krom běžných cestujících občas proběhly také důležitá fakta a materiály s visačkou Top secret! Tajně zde probíhal i čilý obchod se západním zbožím, ale především pak alkoholem či tábákovými výrobky luxusnějích značek, které palubní personál posílal dále do "méně zásobených" oblastí socialistického ráje.

Běžný cestující, tedy normální občan ČSSR, jemuž bylo administrativně dopřáno vyjet za hranice, častokráte podstupoval až desítky minut stresujících lustrací, osobních prohlídek, vysvlékání, vysvětlování, prohlédávání a dalších procedurálních buzerací, spojených s opuštěním, popřípadě návratem do socialistické vlasti. Tato celní kontrola probíhala kontinuálně mezi Táborem a přechodem v Českých Velenicích, popř. mezi Drážďany a Děčínem. Události léta roku 1968 však na nějaký čas přerušily i tolik pravidelné jízdy Vindobony. Při bližším zprozkoumání specifik jízního řádu v konturách doby před a během normalizace, nacházíme také zajímavé souvislosti. Jeden příklad za všechny. V jisté době byla každou sobotu pravidelně vypravována jedna část vlakové jednotky ze západního Berlína a druhá pak z východního. Odloučené německé rodiny se pak mohly setkat pouze v Praze, aby se v neděli vrátily jedním společným posilovým spojem zpátky na svou stranu Berlínské zdi...

Pamětníkům se jistě vybaví desítky dalších zajimavých, vtipných i těch méně příjmených vzpomínek a příběhů, jimž se právě legendární Vindobona stala dějištěm, či si po přečtění těchto těchto řádků na nějaké další vzpomenou.  

Druhá část našeho vzpomínání, která vyjde za týden, se pak bude věnovat jednotlivým typům pozoruhodných vozidel a souprav, které bylo možné na této trati spatřit. Nezapomeneme také na současnost Vindobony, která se třeba možná opět vrátí na jih České republiky.                                       

Text: Jan Chaloupka

Foto: Wikipedia Commons: R.Dresden, H.Ortner, Datei