Víte, že? Nejošklivější stavby světa

V tomto článku jsem se rozhodl udělat malou změnu. Podívat se na opačný pól lidské fascinace a zaměřit se na něco, co zrovna úžas mas nevzbuzuje. Dnešní zastavení tak nese podtitul: NEJošklivější stavby světa…

Ono je všeobecně složité cokoliv kolem nás hodnotit jednoznačně, což se týká především lidských výtvorů, pomineme-li zhoubné myšlenky jistých dějinotvorců. Myslel jsem to tak, že co je pro jednoho úchvatné, může být pro druhé odpuzující. Moderní stavba je v centru starého města stejně tak rušivým elementem, jako zajímavým kontrastem mezi novým a starým pojetím architektury. Nelze se zavděčit všem, a tak prosím berte následující řádky jako hodnocení, na základě usnesení odborníků (a ti mají vždycky pravdu) a lidí, turistů a obyvatel měst, jímž nejošklivější stavby hyzdí jejich domovinu.

Víte, že se televizní vysílač na pražském Žižkově umístil v pravidelné anketě serveru VirtualTourist na čestném druhém místě, které stále obhajuje? Více o této rozporuplné stavbě si povíme později.

Absolutně nejděsivější stavbou bylo zvoleno Morrisovo mechanické divadlo, v americkém Baltimoru. Tato betonová obluda je dílem architektonického „Brutalismu“, směru patrného i v našich končinách, vyznávajícího sílu a vznešenost železobetonu. Z dnešního pohledu spíše obludnost, jejíž stopy nacházíme ve většině postsocialistických republik, kde sloužily především jako kulturní domy, místa papalášských dostaveníček a sjezdů „jediné“ strany. Tento styl se vznešeně nazývá "funkční expresionismus“ a po celém světě, snad vyjma afrického kontinentu, páchal škody zhruba do poloviny 80.let. Mezi hlavní strůjce tohoto stylu patří Švýcar Le Corbusier – nejuznávanější architekt a urbanista 20.století - filosof betonu, básník panelů a především inspirace pro celé generace brutalismu (Brut – francouzsky = beton). Mezi další pozoruhodné stavby se řadí i Královské divadlo v Londýně, pražský hotel InterContinental a mnoho mnoho dalších obchodních domů, kulturáků, divadel, administrativních budov, divadel a paneláků po celém světě...    

Baltimorské divadlo bylo hlavní městskou scénou od roku výstavby (1967) až do konce let devadesátých, kdy malé rozměry a zastaralá koncepce již nesplňovaly požadavky moderního kulturního zařízení. Plány na obnovu provozu a celkovou rekonstrukci této obludné stavby však smetli ze stolu baltimorští radní a především pak památkáři, kterým šlo o zachování autenticity díla a doby vzniku. Divadlo tak hyzdí tvář města dodnes, ikdyž se divadelní scéna přestěhovala do klasičtější budovy Hippodrome Theatre. Původní objekt je památkově střežen jako kulturní dědictví a tak není šance na větší změny na tváři tohoto betonového monstra.

Myslím, že podobné stavby by se lehce našly i v našich končinách a například obyvatelé Ústí nad Labem jistě neobdivují svou „Vanu“ - bývalou budovu krajského výboru KSČ, která se svým vkusem o stavby typu „KoKos“ zasloužila v nejednom českém městě.

A tím se dostáváme k druhé rozporuplné stavbě. Toto diplomatické slovo zde používám záměrně, jelikož již zmiňovaná dominanta pražského Žižkova není přijímána, resp. odmítána tak jednoznačně, jak by se mohlo zdát. Má své odpůrce i milovníky, ale tak to máte skoro se vším.

Vysílač je jednoznačně nejpatrnější resp. z dálky nejjasnější dominantou hlavního města, bohužel, je vidět téměř odevšad, čímž plní svojí hlavní funkci a tou je televizní a rozhlasové vysílání pro Prahu a Střední Čechy. Plán na zbudování podobné stavby zde ležel od doby, kdy svým výkonem přestával dostačovat vysílač na Petříně, a tak byla v letech 1985-1992 vybudována stavba, jíž se od počátku posměšně přezdívalo Kosmodrom, Jakešův prst a mnoho dalších výrazně vulgárnějších, leč přiléhavých pojmenování…

216 metrů vysoké dílo architektů Aulického a Kozáka vyvolalo již během prvních prací značnou vlnu nevole a to zejména rozsáhlou likvidací okolní zeleně a především pak demolicí historického židovského hřbitova. Námitky, že elektromagnetické záření vysílače bude negativně ovlivňovat spánek a zdraví Žižkovanů, byly po nepotvrzených měřeních smeteny ze stolu a tak nic nebránilo dokončení stavby, která se stejně jako jiné „skvosty“ architektury umisťuje pravidelně na prvních příčkách hodnocení anti-pokladů světového dědictví. Vyhlídková terasa a restaurace jsou jistě zajímavým zpestřením a lákadlem pro turisty, ovšem i zde byl kámen úrazu. Nepřiměřené ceny a doslova socialistické retro služby, kvalita nápojů a interiér kavárny jen dotváří atmosféru celého projektu. Trochu naděje vnáší do celého případu současná rekonstrukce, takže je možné doufat ve zlepšení kvality gastronomických služeb a celkového pojetí projektu, který i přes svá negativa nabízí i mimořádně působivý rozhled na okolní městské čtvrti, a tak by byla škoda tuto možnost více nevyužít. Vysílač už tak nějak k Praze patří, stejně jako lezoucí miminka od Davida Černého, která jsou spíše recesí, než reálným uměním… Co naplat, každý den není posvícení a tak se alespoň můžeme naplno pokochat těmi opravdovými unikáty a krásami, kterým se budeme věnovat v příštích dílech našeho nekonečného seriálu.  

text: Jan Chaloupka

foto: wikipedia commons