Víte, že? Neznámá Amerika III.
Poklidný maloměstský život městečka na severovýchodním pobřeží Spojených států, jehož historie sahá do roku 1841, se změnil v okamžiku, kdy do relativně bohatého uhelného rajonu dorazila skupina inženýrů a geologů zakládat první důlní společnost. Centreville, tak znělo první jméno nově vzniklé hornické osady. Tento název měla stále se rozrůstající vesnice až do roku 1865. Jelikož stále častěji docházelo k administrativním omylům z důvodu záměny se shodně pojmenovaným městem v sousedním kraji, bylo nutné změnit název na Centralia.
Těžební a důlní společnosti zde byly až do nuceného ukončení prací na počátku 70. let, kdy většina firem zkrachovala, nebo byla bezprostředně ohrožena rozsáhlým důlním požárem, kterému se nyní budeme věnovat. Celé neštěstí mělo příčinu v jisté lenosti místních obyvatel a společnosti likvidující odpadky, které po většinu let končily v šachtě, resp. otevřené jámě jednoho z nevyužitých dolů. Tradiční způsob likvidace odpadků, tedy jejich pálení, se v roce 1962 vymklo kontrole. Od ohně v jedné z odpadových slují vzplály i zbytky antracitových – tedy uhelných šachet, ve kterých krom zbytků a nevytěžených uhelných zásob vznikal i silně hořlavý uhelný plyn. Katastrofa v podobě rozsáhlého důlního požáru na sebe nenechala dlouho čekat. Na vině bylo i nedostatečné ohnivzdorné opatření v podobě speciálních stěn, oddělujících skládky a opuštěné důlní prostory, které se jako nekonečné labyrinty proplétají pod domovy více než 1500 obyvatel městečka Centralia. Veškeré následné pokusy uhasit stále se rozrůstající požár skončily neúspěchem a město se tak stále více halilo do otravného oblaku toxických zplodin, které si cestu na povrch razily každou skulinou poddolovaného města. Od roku 1979 byl život v tomto místě takřka nesnesitelný. Otravné výpary oxidu uhelnatého a uhličitého, propadající se vozovky a teplota půdy jen několik centimetrů pod povrchem takřka 50 - 70 °C. Celá krize vyvrcholila hororovou událostí z roku 1981, kdy se pod 12-ti letým chlapcem otevřela 50-ti metrová pekelná jáma a jen zázrakem, resp. pomocí jeho bratrance, nedošlo k ztrátě mladého života. Tento incident přiměl úřady celou kauzu Centralie vyřešit jednou provždy. V roce 1984 přidělil kongres téměř 50 milionů dolarů na přesídlení veškerého obyvatelstva do nedalekých měst Carmel a Ashland. Několik rodin však i přesto své domovy neopustilo. Novinář David DeKok o Centrálii napsal toto: „Byl to svět, kde žádný člověk nemohl žít. Žhavý jako planeta Merkur, jedovatý jako atmosféra Saturnu…“ V roce 2009 došlo k formálnímu vystěhování všech zbývajících obyvatel, avšak stále zde dobrovolně žije zhruba 10 odvážlivců. Domy jsou postupně bourány či samy padají a pozvolna vyhořívají. Jedním ze zcela neporušených míst je zdejší kostel stojící na přilehlém návrší, kde se tak pravidelně slouží mše.
Centralia je tak svým způsobem jedním z nejpozoruhodnějších míst USA a jen těžko předpokládat, jaký bude její osud. Předpokládá se však, že oheň a postupné vyhořívání uhelného podloží bude trvat dalších 250 let!
Hrůzyplnost toho, co zbylo z města a podivná dusivá atmosféra se staly námětem mnoha novel, povídek i filmů ať už zcela konkrétně, či jen nepřímo, jako tomu bylo u asi nejznámějšího ztvárnění mrtvého města v ponurém hororu a počítačové hře Silent Hill. Motiv města duchů tak zejména v americké sci-fi literatuře pochází právě z městečka Centralia. A není se čemu divit… Pozor, toto rozhodně není tip na výlet!
Text: Jan Chaloupka
Foto: Wikipedia Commons: Jrmski, JohnDS, Mredden, Macaddct1984
Diskuze u článku (0) |
Vložit nový příspěvek