Víte, že? Norsko - Špicberky I.

Na pomyslném středu Severního ledového oceánu leží souostroví nesoucí až mysteriózně znějící jméno Svalbard. Tento ekvivalent názvu ostrovů, pro nás známých jako Špicberky, napovídá, že souostroví je pod správou Norského království a zároveň je jeho nejsevernějším územím. Úředním jazykem i měnou jsou zde norská koruna resp. norština. Z celé skupiny ostrovů jsou trvale osídleny pouze tři: Západní Špicberk (nor. Spitsbergen), Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Hopen.

Největší z nich - Západní, je zároveň největším ostrovem Norska, na němž se nachází i hlavní město Svalbardu Longyearbyen.

Prvními novodobými osadníky však nebyli Skandinávci, ale Rusové a Vikingové, kteří sem poprvé dopluli v průběhu 12. století. První zmínky dále nacházíme i v islandském národním písemnictví a to z roku 1194. Za prvního oficiálního objevitele je však považován až Willem Barents, slavný holandský mořeplavec, který zde přistál až v roce 1596. I přes tento akt nikdo nepopíral svrchovanost norsko-dánského územního práva. V následujících desetiletích a staletích se zdejší vody staly jednou z nejvýznamnějších velrybářských lokalit světa. Hlavní rybářskou základnou se stal Smeerenburg, jehož historická úloha vzrostla i během prvních expedic do nejsevernějších polárních oblastí i k samotnému pólu. Startovaly zde mnohé výpravy Nora Roalda Amundsena i památný let vzducholodi Italia objevitele Umberta Nobileho, který s ní v roce 1928 dosáhl „severní točny“. Až od poloviny 20. století se pak zájem vědců a především pak geologů soustředil i na jinak neprobádané vnitrozemí jednotlivých ostrovů.

Po napadení SSSR nacistickými vojsky bylo prakticky celé obyvatelstvo ostrovů evakuováno britským námořnictvem. Následná likvidace infrastruktury Špicberk, osad, těžebních plošin na ropu, uhelných dolů a radiostanic uvrhla souostroví zpět do středověku. To vše z obavy před obsazením hitlerovským Německem, ke kterému došlo v červnu roku 1943 během masivního útoku námořnictva pod vedením obávaného křižníku Tirpitz. Malé posádky několika pevností nemohly takto masivní invazi vzdorovat příliš dlouho. Až v posledním válečném roce se znovuzískaná území měla rozdělit mezi Norsko a SSSR, kterému by připadl Medvědí ostrov - Bjørnøya. K tomuto dělení však nakonec nedošlo. Dalším zásadním bodem v historii souostroví se stalo období mezi lety 1973 - 1975, kdy zde byly norskou vládou vyhlášeny 3 národní parky a zároveň bylo vybudováno mezinárodní letiště Svalbard lufthavn v Longyearu.

Nerostné bohatství (uhlí a ropa) plus výjimečnost geomorfologického podloží ostrovů daly vzniknout výzkumným stanicím mnoha národů, což umožňovala stále platná dohoda z roku 1920, z níž vyplývá, že krom Norska mohou signatáři dohody (i Československo) stejným právem využívat přírodní nerostné bohatství pro vědu a výzkum. Asi nejaktivnějším z národů pak bylo v průběhu 20. století Rusko, které zde mj. vybudovalo proslulou osadu Pyramiden, dnes známou jako "město duchů". Původní švédská kolonie z roku 1920 byla v roce 1927 odkoupena Sověty. Důlní region a město Pyramiden mělo během své nejslavnější éry v polovině století až 2000 stálých obyvatel. Dřevěné domy osadníků, důlní komplexy a výzkumná pracoviště však od ukončení prací r.1998 už jen chátrají. Arktické klima naproti tomu funguje jako dokonalý konzervační prostředek a tak je životnost „města duchů“ předpokládaná na dalších 40 let. Většina objektů je volně přístupná, ale riziko úrazů, propadů do šachet a dalších nepříjemností  je zde natolik velké, že i přes značnou návštěvnost nedochází k rozsáhlejší devastaci této bývalé ruské kolonie. Asi největší atrakcí je zde monumentální busta V.I.Lenina – nejsevernější socha svého druhu vůbec. Stejně jak rychle přišli, tak také odešli. Překotné vystěhování tisícovky pracovníků v roce 1998 trvalo doslova jednu noc. Pokyn z Moskvy zněl jasně: "Loď, která Vám přivezla zásoby je poslední, která sem míří, takže pobrat co se dá a hajdy zpátky do Ruska." Stručné, jasné a rychlé… Do Pyramiden se dostanete pouze lodí, například z 50 km vzdáleného Longyearbyenu na jihu. Ve městě žije v současnosti pouhých 5 - 10 stálých obyvatel.

Další zajímavosti a informace o Špicberkách naleznete na našem webu již příští neděli!   

Text: Jan Chaloupka

Foto: Bc.Blanka Pechačová

celá fotogalerie k vidění zde - s laskavým svolením autorky

(foto z geolog.expedice Svalbard 2011 PřF UK)