Historie

Středověk a vláda Arpádovců  

     V dobách římské říše byly země na západ o řeky Dunaje známy jako Panonie. Po pádu západní části impéria kvůli silnému tlaku migrujících národů, se mezi prvními přichodšími národy objevili Hunové, kteří pod vládou Atily vybudovali mocnou říši. Právě Atila je Maďary považován za jejich pradávného vládce.  Když se Hunské mocnářství rozpadlo, usídlily se v Panonii nejprve kmeny Ostrogótů a Lombardů a v šesté dekádě 5. století n.l.  sem dorazili Avarové, kteří zde založili avarský chanát, jenž byl po dvě století nejsilnějším státním celkem středoevropského regionu, který byl nakonec poražen Franky. Po nějakou dobu se v tomto regionu nedařilo vytvořit stát. Až roku 896 se Arpádovi pod krevní přísahou podařilo sjednotit maďarské kmeny, které již unifikované postupně začaly ovládat Panonii.          

     Středověké Maďarsko se rozprostíralo na větším území než tehdejší Francie a jeho populace byla třetí nejlidnatější v Evropě. Maďaři disponovali obrovskou vojenskou silou, čehož využívali pro výpady do zahraničí. Avšak pozdější porážka v bitvě u Lechveldu roku 955 ukončila zahraniční dobyvačné snahy. Za vlády Gézy, který pocházel z Arpádova rodu, se země začala orientovat na západní model křesťanství a státní politika a sociální struktura byly přizpůsobeny západnímu vzoru.

     Skutečným křesťanským královstvím se Maďarsko stalo až za vlády Štěpána I. (syna Gézy a tedy potomka Arpádova), který byl korunován roku 1000 v hlavním městě Esztergom. Do roku 1006 upevnil svoji moc, eliminoval veškeré protivníky, chtějící návrat k pohanství nebo spojenectví s Byzancí. Podařilo se mu vybudovat silné království, které se dokázalo bránit útokům německých králů a císařů, nomádským kmenům z východu a roku 1102 si Uhry dokonce podřídily Chorvatsko.

     Mezi lety 1241-1242 Uhry značně trpěly mongolskou invazí. Po porážce v bitvě u Muhi král Béla IV. utekl a část populace kvůli tatarskému plenění zahynula. Když se Mongolové stáhli, nařídil Béla, kvůli druhé možné invazi, stavět kamenné hrady. Mongolové se vrátili v roce 1286, ale díky hradům a nové bojové taktice, kdy značnou část armády tvořila těžká kavalerie, se Uhry ubránily. Jejich vojsko byla poražena nedaleko Peště poražena královskou armádou krále Vladislava IV. Hrady se ukázaly důležitými i v pozdějších nekonečných bojích s Osmanskou říší, ale jejich vydržování krále značně vůči šlechtě zadlužilo. Arpádovská dynastie vládla až do roku 1301 a za ní dosáhly Uhry největšího rozmachu. Po nich byla královská moc oslabena na úkor šlechty. Kromě toho rostlo v zahraničí nebezpečí v podobě sílící Osmanské říše.

Osmanský triumf a pád

    Král Ludvík I. Veliký rozšířil svoji moc tak, že sahala od Černého moře po Jaderské a částečně okupoval i Neapol. Posledním silným uherským králem byl Matyáš Korvín, který byl synem mocného šlechtice a válečníka Jana Huňádyho. Matyáš po svém otci převzal velikášské cíle a chtěl vybudovat obrovské impérium. Expandoval na východ a severozápad a implementoval různé interní reformy. Jeho vojsko, známé pod předívkou Fekete Sereg (černá armáda), dosáhla mnoha úspěchů, včetně obsazení Vídně v roce 1485.

    Roku 1514 král Vladislav II. čelil velkému rolnickému povstání vedeném Györgyem Dózou, které bylo následně velice krutě potlačeno. Avšak ústřední moc v Uhrách postupně slábla, což samozřejmě nahrávalo do karet Osmanskému impériu.  V roce 1521 padl Nándorfehérvár (dnešní Bělehrad), mohutná uherská pevnost na jihu. A v roce 1526 byla apokalypsa završena zničením uherské armády v bitvě u Moháče.

    Následující desetiletí jsou charakteristické politickým chaosem. Rozdělené uherská šlechta zvolila dva krále současné – maďarského Jánose Szapolyaie (1526-1540) a rakouského Ferdinanda Habsburského (1527-1540). Konflikty mezi těmito soupeřícími monarchy dále prohlubovaly vnitřní slabost země. S tureckým úspěšným obléháním Budy byly Uhry rozděleny na tři části – na oblast dnešního Slovenska. Severozápadní část Uher ač nezávislá, se stala provincií Habsburské říše. Od té doby byli rakouští císařové rovněž korunováni jako králové uherští.

         Většina dnešního Maďarska včetně hlavního města Budy se stala součástí Osmanské říše. Velká část země byla kvůli dlouholetému válčení zdevastována, mnoho malých měst zmizelo. A zemědělci mohli přežít jedině ve větších osadách, které byly vlastněny sultánem a spadaly přímo pod jeho správu.

     V roce 1686 se silám křesťanských států pod vedením Habsburků podařilo získat zpět Budu a v několika dalších letech dokonce zbytek bývalých uherských území. Roku 1699 se mírem v Karlowitzích tyto teritoriální změny potvrdily a v roce 1718 byly celé Uhry zbaveny osmanské nadvlády.

Povstání a revoluce

    Kromě procesu postupného osvobozování propukaly v Uhrách častá protirakouská a protihabsburská povstání. Vlna rebelií skončila s povstáním Rákóczi Ference, který byl lidem vybrán jako budoucí král. Rákoczi ale nebyl úspěšný a po tom, co bylo jeho hnutí v roce 1711 Rakušany rozbito, musel uprchnout do Polska.

     Koncem 18. století po inspirování se VFR a v reakci na germanizační pokusy Josefa II. se v uhrách zrodilo národní hnutí a postupně docházelo k jeho dílčím úspěchům jako například uznání maďarštiny za oficiální jazyk. Avšak zavádění dalších reforem bylo císařem a hlavně kancléřem Metternichem zamítnuto, což vedlo k revoluci.

      Dne 5. března 1848 se v Budě a Pešti konaly masové demonstrace, během kterých reformisté přednesli svých dvanáct požadavků. Jelikož Habsburkové čelili revolucím v Pešti, Budě, Vídni a i Itálii, museli požadavky akceptovat. Tak byl zvolen první uherský premiér- Lajos Batthyány. Ale již v září 1848 vypukl mezi uherskou vládou a vídeňským dvorem, který chtěl reformy zrušit, ozbrojený konflikt. Následný uherský úspěch donutil Františka Josefa, aby zbavil vlády svého mentálně retardované strýce Ferdinanda I. Uherští vůdci tento krok samozřejmě považovali za nelegální a na jaře 1849 za guvernéra Lájoše Košúda vznikla první maďarská republika. Potom, co uherská armáda porazila rakouská vojska, se Habsburkové obrátili s prosbou o pomoc k ruskému caru Mikuláši I. Mohutná ruská armáda za podpory rakouských sil nakonec uherské jednotky porazily. Následovalo několik měsíců, kdy Uhry spravoval velitel rakouské armády Julius Freiherr von Havanu. Ten 6. října nařídil popravu třinácti vůdců uherské armády a premiéra Batthyányho. Lájošovi Košúdovi se podařilo uprchnout do exilu.

Rakousko-uherské vyrovnání a první světová válka

    Na několik následujících desetiletí přešly Uhry do fáze pasivní resistence. Kvůli vnějším (například prohra s Pruskem v bitvě u Hradce Králové roku 1866) i vnitřním problémům habsburského impéria se vnitřní reforma země stala nevyhnutelnou. Aby císař utlumil chuť Uher po separaci, uzavřel s uherskou šlechtou vedenou Ferencem Deákem dohodu, která vešla do dějin jako rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867. V tedy začala existovat duální monarchie Rakousko-Uhersko. Obě země měly společného panovníka, zahraniční politiku, armádu a hospodářství. Roku 1868 došlo i k uzavření uhersko-chorvatského vyrovnání, kdy Chorvatsko, beztak již značně autonomní, rozšířilo své ústavní svobody. V Uhersku mezitím sílil nacionalismus různých etnických skupin, především Rumunů, Srbů a Slováků. Vláda začala tento problém řešit rozsáhlou maďarizací.

     Za první světové války se uherské vojska staraly především o východní frontu, avšak byly nasazeny i v Itálii. V roce 1918 v souladu s Wilsonovým pacifismem byla uherská armáda rozpuštěna.

Neklidná léta dvacátá

     Po válce nastal kolaps rakousko-uherského impéria. Ve dne 16. listopadu 1918 byla vyhlášena nezávislá Maďarská republika. Vláda premiéra Miháliho Károlyieho postupně kvůli různým neúspěchům ztrácela na popularitě, což otevřelo dveře komunistům. 21. března 1919 Károlyi rezignoval a vůdce Maďarské komunistické strany Béla Kun se dostal k moci a Maďarsko prohlásil za sovětskou republiku.

     Komunisté, tzv. Rudí, se dostali k moci hlavně díky tomu, že byli jediným politickým uskupením, které disponovalo organizovanou ozbrojenou silou a k tomu zahráli na maďarskou nacionalistickou strunu tím, že slíbili, že Maďarsko opět získá svá ztracená území. Komunisté ještě slibovali rovnost a sociální spravedlnost.

     Po pokusu o puč přišla vláda se sérií represálií, během kterých bylo 590 lidí bez soudu popraveno, čímž si značně znepřátelili lid. Pozemkovou reformou sice odebrali půdu šlechtě, ale nerozdělili ji spravedlivě mezi lid. Rostoucí domácí nepokoje a postupující rumunská armáda donutili Bélu a jeho soudruhy k úprku do Rakouska.

    Tato komunistická zkušenost zanechala v obyvatelích značně nepříznivý obraz o Sovětském svazu a i o Židech, protože většina členů Kunovy vlády byli Židé, což způsobilo, že právě je lidé obviňovali za různé neúspěchy vlády.

     V zemi se objevila nová síla, tzv. Bílí. Ti v Szegedu ustanovili vlastní vládu a v čele s Istvánem Bethlenem, transylvánským aristokratem, a Miklóšem Horthym, bývalým velitelem rakousko-uherského námořnictva. Bílí začali zemi terorizovat, bez soudu popravili mnoho komunistických vůdců i dalších levicově orientovaných politiků. Radikální Bílí začali s pogromy proti Židům, které obviňovali za všechny maďarské neúspěchy a problémy. Dne 16. listopadu vstoupila Horthyho armáda do Budapeště. Jeho vláda postupně obnovila pořádek a zastavila teror. Avšak tisíce sympatizantu Károlyie a Kuna bylo uvězněno.

     V lednu 1920 byly první volby, kdy maďarští muži a maďarské ženy volili tajně. Hlasování ovšem nebylo zcela demokratické, protože celá levá část politické spektra byla z možnosti volby vyjmuta.

     V březnu 1920 parlament anuloval vyrovnání z roku 1867, což také obnovilo uherskou monarchii a volba krále byla odložena, pokud se civilní nepokoje nezklidnily. Miklóš Horty byl zvolen jako regent a byl mimo jiné oprávněn jmenovat ministerského předsedu, měl právo veta, mohl svolat nebo rozpustit parlament a rovněž byl vrchním velitelem ozbrojených sil.

     Po podepsání trianonské smlouvy 4. června 1920 muselo Maďarsko odstoupit dvě třetiny svého předválečného území. Téměř třetina z deseti milionů Maďarů se ocitla mimo Maďarsko. Etnické složení země bylo téměř homogenní, jelikož Maďarové tvořili přibližně 90% celkové populace. Nové hranice s sebou přinesly další nesnáze v podobě odříznutí industriálních center od jejich zdrojů nerostných surovin a zároveň se zmenšil trh pro zemědělské a průmyslové produkty.

      V červnu 1920 Horthy jmenoval za ministerského předsedu hraběte Pála Telekiho. Jeho pravicová vláda, která například přišla s pozemkovou reformou, kdy rozdělila necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních země. Po neúspěšném pokusu Karla IV. v březnu 1921 dostat se na trůn Telekiho vláda rezignovala. Hrabě Bethlen založil novou Stranu jednoty a Horthy poté jmenoval Bethlena premiérem.

     Bethlen dominoval maďarské politice deset let (1921-1931). Zavedl volební právo, svým stoupencům poskytoval v rozšiřujícím se byrokratickém aparátu práci a manipuloval volby v zemědělských oblastech. Pořádek v zemi se mu podařilo obnovit tím, že radikálním kontrarevolucionářům nabídl peníze a zaměstnání za zastavení pogromům vůči židům a levičákům. V roce 1922 se mu podařilo včlenit Maďarsko do Ligy národů a roku 1927 podepsáním smlouvy o přátelství s Itálií vyvedl maďarsko z mezinárodní izolace.

     Období Velké hospodářské krize sebou přineslo úpadek životního standartu a domácí politické nálady se začaly orientovat na pravou část politického spektra. V roce 1932 Horthy jmenoval nového ministerského předsedu Gulu Gömböse, který orientoval zahraniční politiku směrem k užší spolupráci s Německem a přišel s požadavky maďarizace zbývajících etnických menšin. Dále Gömbös podepsal obchodní dohodu s Německem, která sice Maďarsko vyvedla z ekonomické krize, ale udělalo ho závislým na německém hospodářství.

Nacistická loutka v druhé světové válce

    Když Adolf Hitler nastoupil k moci krom výhružek točících se kolem vojenské intervence a ekonomického nátlaku, slíbil Maďarům návrat jejich ztracených teritorií. V té době vznikla maďarská fašistická strana pod vedením Ference Szálasiho. Gömbösův nástupce, Kálmán Darányi se pokusil usmířit nacisty a maďarské antisemity přijetí Prvního židovského zákona, který stanovil kvótu 20% židovských zaměstnanců ve stanovených profesích. Avšak tento zákon ani nacisty ani maďarské radikály neuspokojil. V květnu 1938 Darányi rezignoval a na jeho místo nastoupil Béla Imrédy.

    Imrédy přišel s novou koncepcí zahraniční politiky, kdy se začal orientovat na zlepšení vztahů s Anglií. To ho udělalo v očích německé a italské vlády značně nepopulárním. Avšak ze strachu z anšlusu a znepřátelení si Německa a Itálie se na podzim 1938 stala jeho politika velmi pro-německá a pro-italská. Další vláda pod vedením Pála Telekiho začala uplatňovat Druhý židovský zákon, který byl značně přísnější, zakazoval totiž zaměstnávání Židů a rasově je definoval.

    Začátkem roku 1941 byl Teleki požádán, aby podpořil německou invazi do Jugoslávie. Za tuto spolupráci Hitler slíbil Maďarsku návrat některých teritorií ztracených po první světové válce. Protože Teleki chtěl zabránit maďarské účasti ve válce a nepovedlo se mu to, spáchal sebevraždu. Pravicový radikál László Bárdossy se ujal postu ministerského předsedy. Následně Maďarsko anektovalo malé části dnešního Slovinska a Srbska.

     Když byla otevřena východní fronta, mnoho maďarských politiků souhlasilo se spoluúčastí jejich země. Maďarsko vstoupilo do války 1. července 1941 pod německým velením. Skupina Karpaty postupovala na jihu hluboko do ruského vnitrozemí. Po bitvě u Umanu se maďarské jednotky podíleli na obklíčení šesté a dvanácté sovětské armády. Dvaadvacet sovětských divizí bylo zajato nebo zničeno.

     Horthy bojíc se rostoucí maďarské závislosti na Německu, vyměnil Bárdossyho za Miklóše Kállaye, veterána Bethlenovy konzervativní vlády. Kálaly sice pokračoval v Bardossyho politice podporování Německa proti Rudé armádě, avšak na druhou stranu začal vyjednávat se západními Spojenci.

     Bitva u Stalingradu způsobila maďarské druhé armádě značné ztráty. Těžký sovětský protiútok na Donu byl veden přímo proti maďarským jednotkám. Krátce po Stalingradu byla maďarská druhá armáda v takové krizi, že málem přestala jako vojenská jednotka existovat.

     Mezitím pokračovalo tajné vyjednávání s Brity a Američany. Bylo vyhověno jejich požadavkům, aby maďarská strana nezačínala jednání se Sověty. Hitler, který se obával, že by Maďarsko mohlo vyjednat separátní mír, zahájil operaci Margareta a roku 1944 začal s okupací Maďarska. Novým premiérem se stal přívržence nacistů Döme Sztójay. Do Maďarska se dostal také plukovník SS Adolf Eichman, který dohlížel nad rozsáhlou deportací Židů do německých koncentračních táborů v okupovaném Polsku. Za krátkou dobu necelých dvou měsíců (15. květen až 9. červenec) bylo deportováno přes 400 tisíc Židů.

     V srpnu 1944 Horthy zaměnil Sztójaye za antifašistického generála Gézu Lakatoše. V září 1944 překročila Rudá armáda Maďarské hranice. Dne 15. října 1944 Horthy se Sovětským svazem podepsal smlouvu zajišťující klid zbraním. Němci zahájili operaci Panzerfaust a unesli Horthyho syna. Tím Horthyho donutili, aby smlouvu se SSSR zrušil a také, aby Lakatoše odvolal a na jeho místo dosadil pronacistického Ference Szálasiho. Horthy následně abdikoval a ukončil období regentování.

     Ve dne 28. prosince 1944 byla zformována provizorní vláda s Bélou Miklóšem na premiérském postu. Miklóš ihned vyhnal předešlou vládu Ference Szálasiho, ale Němci a pro-němečtí Maďaři nepřestávali bojovat. Druhého dne Rudá armáda dokončila obklíčení Budapeště a následující bitva o Budapešť trvala do února 1945. Ale už 20. ledna 1945 představení maďarské provizorní vlády podepsali se Sovětským svazem klid zbraním. Sovětská operace v Maďarsku oficiálně skončil 4. dubna 1945, když byla vyhnána poslední německá jednotka.

     Konečná bilance maďarských válečných obětí za léta 1941-1945 byla u armády 300 – 310 tisíc, z toho 110 – 120 tisíc mužů zabito a 200 tisíc pohřešovaných a válečných zajatců v SSSR. Dále 200 tisíc mrtvých Židů a civilní ztráty činily 80 tisíc, včetně 28 tisíc zavražděných Romů.

     Mírová smlouva s Maďarskem, podepsaná 10. února 1947, zapříčinila, že Maďarsko se vrátilo do svých hranic, které mělo k 1. lednu 1938. Polovina německé menšiny, cca 240 tisíc lidí, byla v letech 1946 – 1948 deportována do Německa.

Ve znamení srpu a kladiva

     Po listopadových volbách v roce 1945 se k vládnutí dostala strana Nezávislých živnostníků, která získala 57% hlasů. Zato Maďarská komunistická strana vedená Matyášem Rákosim obdržela důvěru pouze 17% lidí. Sovětský maršál Vorošilov odmítl Nezávislým živnostníkům, aby utvořili vládu. Vorošilov ustanovil koaliční vládu s komunisty, kteří drželi několik klíčových pozic. Když byla v únoru 1946 vyhlášena republika, stal se vůdce Nezávislých živnostníků Zhltán Tildy prezidentem a Ferenc Nagy premiérem. Matyáš Rákosi obdržel post vicepremiéra.

    Ministrem vnitra se stal László Rajk, který má na svědomí založení tajné policie AVH. V únoru 1947 začala AVH se zatýkáním vůdců Nezávislých živnostníků.

    Po volbách roku 1947 se nejsilnější stranou stala Maďarská dělnická strana, která vznikla sloučením komunistů se sociálními demokraty. V srpnu roku 1949 parlament odhlasoval novou ústavu, která měla jako svůj vzor sovětskou ústavu z roku 1936. Jméno země se změnilo na Maďarskou lidově demokratickou republiku. Socialismus byl vyhlášen jako hlavní cíl národa. Jako armádní symboly byly adoptovány komunistické vzory jako rudá hvězda a srp a kladivo.

    Vůdcem Maďarska se stal Matyáš Rákosi, který od svých spolu-straníků z Maďarské dělnické strany začal vyžadovat naprostou poslušnost. Jeho hlavním rivalem byl Lászlo Rajk, který se stal ministrem zahraničí. Avšak už v září 1949 se ho Rákosi zbavil tím, že ho dohnal k soudu, kde se Rajk musel přiznat k tomu, že byl agentem Miklóše Horthyho, Lva Trockého, Josipa Broze Tita a západního imperialismu. Rajk byl samozřejmě shledán vinným a následně popraven.

    Rákosi se v Maďarsku snažil upevnit svoji moc. Kolem 2 tisíc lidí nechal popravit a přes 100 tisíc bylo uvězněno. Ti členové strany, které se vůči této politice postavili byli vyloučeni, což činilo přibližně 200 tisíc lidí.

   Kromě jiného chtěl, aby se šířilo vzdělání, což se začalo dít raketovým tempem. Rákosi chtěl, aby se tak nahradila vzdělaná třída minulého režimu. Obecně jeho počínání přineslo vzdělání chudým, více pracovních příležitostí pro děti z dělnické třídy a celkově se zvýšila gramotnost. Jeho opatření ale znamenalo rozšíření komunistické ideologie na školy a university a rovněž se přestalo vyučovat náboženství, které bylo prohlášeno za propagandu a ze škol vymýceno. Celková komunistická nesnášenlivost vůči náboženství znamenala, že například kardinál József Mindszenty, který během druhé světové války hrdinně oponoval německým nacistům a maďarským fašistům, byl v prosinci 1948 uvězněn a pravděpodobně i mučen. Nakonec byl soudem uvězněn na doživotní vězení. A jeho případ nebyl jediný, byli zatýkáni a popravováni další hrdinové druhé světové války. V roce 1953 začal kolotoč pseudo-soudních tribunálů, které jeden za druhým odsuzovaly a mučily nevinné lidi za směšné a vymyšlené zločiny.

    Rákosi začal mít problémy s řízením maďarské ekonomiky a životní standart obyvatel Maďarska začal upadat. Jeho vláda se tak stala extrémně nepopulární a po stalinově smrti v roce 1953 byl Rákosi vyměněn za Imre Nagyho. Avšak Rakosi zůstal generálním sekretářem Maďarské dělnické strany a po další tři roky soupeřil s Nahým o moc.

    Nagy ve své funkci zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. To zahrnovalo i slib zvýšení produkce a distribuce spotřebitelského zboží. Nagy také z vězení propustil antikomunisty a začal mluvit o svobodných volbách a odstoupení Maďarska z Varšavské dohody.

     Roku 1955 Rákosi na Nagyho zaútočil. 9. března 1955 ÚV Maďarské dělnické strany Nagyho obvinil z pravicové úchylky. Maďarské noviny tento útok podpořily. Nagy byl obviněn za špatnou hospodářskou situaci v zemi a 18. dubna byl po jednotném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu. Rákosi se opět stal mužem číslo jedna.

    Rákosiho moc však byla po Chruščovově projevu z února 1956, ve kterém odsuzoval stalinskou politiku a rovněž Stalinovy následovatele ve východní Evropě, podkopána. Na příkaz ze Sovětského svazu byl Rákosi zbaven moci, avšak podařilo se mu k moci protlačit svého blízkého přítele Erna Gerőna.

Hlas lidu

    23. října 1956 v Budapešti proběhla studentská demonstrace, která přinesla listinu 16 požadavků. Policie několik lidí zatkla a pokusila se rozehnat dav za pomocí slzného plynu. Když se studenti pokusili osvobodit uvězněné, začala policie střílet do davu. To spustilo řetězec událostí, které vedly k maďarské revoluci.

     V noci téhož dne ke studentům v ulicích Budapeště připojili důstojníci a vojáci. Stalinova socha byla svržena a protestující skandovali „Rusové jděte domů“, „pryč s Gerőem" a „ať žije Nagy“. Ústřední výbor Maďarské dělnické strany požadoval po Sovětech vojenskou intervenci. Sovětské tanky vstoupili do Budapeště 24. října ve 2 hodiny ráno.

    Ve dne 25. října sovětské tanky zahájili palbu přímo do demonstrantů. Ústřední výbor dělnické strany, který byl vývojem událostí šokován, donutil Gerőa, aby ze své funkce odstoupil a nahradil ho Jánoš Kádr.lnická strana šokována vývojem událostí donutila

    Imre Nagy měl pak v rádiu projev, kde prohlásil, že se ujal vedení vlády jakožto předseda ministerského sněmu. Rovněž slíbil demokratizaci maďarského veřejného života. 28. října následovávala změna vedení v Maďarské dělnické straně, kdy se k moci dostal Nagy se skupinou svých spolupracovníků. O dva dny později Nagy prohlásil, že nechal osvobodit kardinála Mindszentyho a další politické vězně. Došlo i k zrušení systému vlády jedné strany a byly obnoveny strany živnostníků, sociální demokracie a další.

     Nagyho nejkontroverznějším rozhodnutím bylo, když 1. listopadu oznámil, že Maďarsko se stahuje z Varšavské dohody. Nikita Chruščev, který byl událostmi v Maďarsku značně znepokojen, tam nakonec 4. listopadu poslal Rudou armádu. Sovětské tanky hned obsadily maďarská letiště, dálnice a mosty. Boje probíhaly sice po celém Maďarsku, avšak maďarská armáda byla rychle poražena.

    Během maďarského povstání zahynulo na 20 tisíc lidí. Nagy byl zatčen a nahrazen Jánošem Kadárem, který byl Sovětskému svazu loajální. V roce 1958 došlo k Nagyho popravě. Ostatní ministři Nagyho vlády byli rovněž popraveni nebo zemřeli ve vězení.

    Kadár, který předtím vedl útok proti revolucionářům, nyní vyhlásil všeobecnou amnestii a oznámil novou politiku „kdo není proti nám je s námi“. V roce 1966 Ústřední výbor zavedl tzv. Nový ekonomický mechanismus, v rámci něhož se mělo přebudovat hospodářství, zvýšit produktivita tak, aby Maďarsko bylo na světových trzích více konkurenceschopné. Na začátku 80. let  se zahraniční politika otevřela více Západu a celkově se Maďarsko začalo formovat v demokracii západní střihu. Koncem roku 1988 aktivisté uvnitř strany a úřednického aparátu stále více vyžadovali změnu. Někteří z nich se stali reformistickými socialisty a další začali formovat politické strany. V roce 1988 byl Kadár nahrazen reformním komunistickým vůdcem Imrem Pozsgayem. Roku 1989 maďarský parlament přijal demokratické změny a v říjnu téhož roku došlo i k radikální změně ústavy. Od té doby se Maďarsko snaží přetransformovat svoji ekonomiku a zlepšit své vztahy se západní Evropou. Zároveň se začaly objevovat naděje na brzké členství v Evropské unii.  V dubnu 1989 došlo k podepsání dohody mezi Maďarskem a SSSR o stažení sovětských vojsk do června 1991.

     V říjnu 1989 svolala komunistická strana svůj poslední sjezd, kde se transformovala na Maďarskou stranu socialistickou. Na parlamentních zasedáních mezi 16. a 20. říjnem došlo ke změně legislativy, která otevřela možnost politické pluralitě a přišla i s přímou volbou prezidenta. Nová legislativa změnila Maďarsko z lidové republiky v republiku, garantovala dodržování lidských a občanských práv a došlo k separací mocí.

Devadesátá léta a nové milénium

     První parlamentní volby se konaly v květnu 1990. Nejvíce hlasů získali populisti a středo-pravicové a liberální strany. Maďarské demokratické fórum (MDF) získalo jasnou většinu – 43% hlasů a za nimi byli Svobodní demokraté se 24%. Za premiéra Józsefa Antalla MDF zformovalo středo-pravicovou koaliční vládu s Nezávislými živnostníky a Křesťansko-demokratickou lidovou stranou, což jim dávala převahu 60% v parlamentu. Po Antalově smrti v prosinci 1993 nastoupil na premiérský post Péter Borosse. Jejich vládám se podařilo dosáhnout uspokojivě fungující parlamentní demokracie a položili základy svobodnému trhu. Avšak to vedlo k zhoršení životních podmínek mnoha lidí, tím pádem vláda začala masivně ztrácet podporu.

    Volby v květnu 1994 jasně zvítězili socialisté. Začali se soustředit na ekonomické otázky a otázky životního standartu, který od roku 1990 klesal. Obrat voličů sice odsunul středo-pravicovou koalici, ale zároveň lidé odmítli jak levicové, tak pravicové extremisty. Zahraniční politika se nadále orientovala na integraci do euro-atlantických institucí. Ani k pozvánce do NATO ani ke zlepšení ekonomické situace nedošlo. Postupně rostoucí nespokojenost s vysokou kriminalitou, průběhem ekonomické reformy, pokusy znovu začít se stavbou přehrady na Dunaji a případy korupce ve vládě způsobily, že ve volbách v roce 1998 voliči dali moc středo-pravým stranám.

    Dne 12. dubna 2003 bylo 85% hlasů Maďarů (hlasovalo 45% populace) pro vstup do Evropské unie a 1. května 2004 se země stala členem EU.

Text: Maxim Kucer

Foto: Wikipedia.org

zpět